Pedantem byl Havel už v sedmnácti letech, když začal kolem sebe formovat skupinu Šestatřicátníků. Díky smyslu pro detailně vypilovanou strategii dokázal, jak se přece jen uvolňovaly kulturní poměry, prosadit do rodících se literárních časopisů verše svých vrstevníků, které daleko později nazve Jan Zábrana „rozdupanou generací“.

V zápasech se svazovými činovníky byl vynalézavým hráčem. Opakovaně dokázal zaskočit přítomné, když hned v úvodu jednání vytáhl z aktovky svůj návrh usnesení. „Pokud následná, improvizovaná diskuse dospěla k jinému závěru, Havel byl schopen překvapit ještě jednou: sáhl do tašky podruhé a vytáhl usnesení, které počítalo i s touto možností,“ cituje Pavel Kosatík v knize Ústně více pamětníky Havlova boje o zachování časopisu Tvář.

Stratégem rozdupané generace

V době pražského jara Havel jako jeden z prvních vnesl do veřejných debat téma politické opozice vůči KSČ. Rychle také pochopil, že je nutno navázat vztahy s emigrací. Odjel do Spojených států, kde se setkal mimo jiné s Petrem Zenklem, Ferdinandem Peroutkou nebo Jiřím Voskovcem. Ten pak napsal Janu Werichovi: „Skutečný mladý bohatýry poznám. Havel mi imponuje.“

Rychle se zorientoval i po vpádu armád Varšavské smlouvy. V srpnu 1969 píše Alexandru Dubčekovi, jenž, pro něj nepochopitelně, setrvával v čele parlamentu: „Jsou okamžiky, kdy může politik dosáhnout skutečného politického úspěchu jedině tak, že zapomene na celou tu propletenou síť zrelativizovaných politických ohledů, analýz a kalkulací a zachová se prostě jako čestný člověk.“

Když ale o čtyři roky později napsal otevřený dopis Gustávu Husákovi, varoval Havla před „zabřednutím“ do politiky jeden z jeho duchovních vzorů, filozofický solitér Josef Šafařík. Tvrdil, že bude-li pokračovat v zápase s mocí, ocitne se nakonec mimo kulturu. To byl zásah do citlivého místa. Havel se přece jen cítil více tvůrcem než člověkem politickým. Vývoj po Chartě 77 ale dal za pravdu Havlovi. Vždyť právě v dobách svého odporu proti moci, v časech několikerého věznění, napsal nejlepší hry. A mimo kulturu se ocitl až po roce 1989, kdy jako prezident stanul na samém vrcholu moci.

Nebudeme s vládou diskutovat

Začátky Havlova prezidentství byly složitým hledáním vlastní role v únavných rituálech zastupitelské demokracie. Když v listopadu 1991 navrhl zákony, jež by mu umožnily rozpustit parlament a vládnout pomocí prezidentských dekretů, mluvil z něj ještě „sametový revolucionář“. Obvinil parlament, že se odcizuje voličům, a požádal občany o podporu. Část veřejnosti, pomalu propadající deziluzi, skutečně obživla a vyšla do ulic. Federální shromáždění ale jeho návrhy odmítlo. Proti hlasovali i někteří jeho souputníci z disentu. Zakladatel ODA Pavel Bratinka prohlásil: „Jsou to absolutně destabilizující požadavky.“

Rychleji než parlamentní aritmetiku Havel pochopil nezbytnost ekonomické liberalizace. Ještě v jednom z prvních parlamentních projevů tak trochu v duchu státního dirigismu hlásal: „Nebudeme s vládou diskutovat, zda má, či nemá být inflace a nezaměstnanost. Ty prostě být nesmějí a vládě nezbývá než to dodržet.“ Rok nato už ale zcela po „klausovsku“ volá po „předání podniků konkrétním, jednoznačným a plně suverénním vlastníkům“.

To mu nebránilo, aby se na popud vedení Občanského fóra nepokusil odsunout federálního ministra financí Václava Klause na pozici guvernéra státní banky. Úkol však nesplnil, kapituloval po Klausově vehementním přesvědčování, že jeho odchod z vlády by byl katastrofou pro celé Československo. „Občanské fórum se na mne zlobilo a Klausův odpor ke mně přerostl v nenávist,“ vzpomíná v knize Prosím stručně. „Tehdy jsem se zachoval jako typicky špatný politik. Neprovedl jsem, co jsem provést slíbil, a navíc se mi povedlo všechny naštvat.“

 

Proti mentalitě chrobáků

Když v červenci 1992 přijali Slováci vlastní ústavu, odstoupil z funkce federálního prezidenta. Tehdy se jen potvrdilo, jak vitální politiku dokáže dělat i mimo mocenské sítě. Pomocí obratného vyjednávání s vlivnými poslanci vrátil do rodící se ústavy českého státu prezidentské veto, které z ní vláda na poslední chvíli vyškrtla. A do návrhu vpašoval svůj text ústavní preambule, za jejíhož autora se vydával Milan Uhde.

Prvním českým prezidentem byl zvolen v depresivní atmosféře pumového poplachu a urážek chrlených poslanci krajní pravice. S jeho prezidentstvím měla problémy už tehdy i Občanská demokratická strana. Vypustila do éteru, že stejně dobrý prezident by byl Jan Stráský. Nakonec ale vedení ODS jasně podpořilo Havla. Pragmaticky usoudilo, že (řečeno jedním z jeho členů) „jako prezident bude Havel méně nebezpečný, než kdyby prezidentem nebyl“.

Už v únoru 1993 ale Havel kritizoval v parlamentním projevu „nezdravé politické ovzduší, v němž se rychle šíří korupce, zlatokopecká horečka a názor, že život je džungle a člověk člověku vlkem“. Šokovaný Klaus svolal ihned po jeho řeči mimořádné zasedání vlády. Poté vyhlásil, že vláda by viděla víc pozitiv, než zaznělo v projevu pana prezidenta.

 

Havlovy formulace ale získávaly na tvrdosti. Po projevu, v němž mluvil o „mentalitě chrobáků“, Klaus reagoval neméně vehementně: „Nesouhlasím s jediným prezidentovým slovem.“ Vrcholem byl Havlův projev v Rudolfinu po pádu vlády. Vůči Klausovi byl tak zdrcující, že i někteří Havlovi příznivci mluvili o „kopnutí do mrtvoly“, která ovšem - jak se rychle ukázalo - žádnou mrtvolou nebyla.

Přesto všechno ODS umožnila Havlovo zvolení na další období. Neodvážila se postavit svého kandidáta. Zato otevřeně útočila, někdy až kuriózními výpady. Senátorka Libuše Benešová se nechala slyšet, že Havel hodlá omilostnit syna ředitele televize Nova a vylepšit si vztah s touto stanicí. Poslanec Jiří Payne vážně prohlašoval, že Havel nemůže být prezidentem, protože není vojevůdcem schopným vyhrát válku.

Srdce v hlavní roli

Doba opoziční smlouvy byla pro Václava Havla nejtěžším obdobím jeho éry. Prezidentovy šance cokoliv prosadit proti vůli ČSSD a ODS byly nulové. Na stole se mu hromadily zprávy BIS o prorůstání organizovaného zločinu do politiky. V naléhavém projevu varoval před nástupem „mafiánského kapitalismu“. Marně se ale snažil uchránit před útokem Zemanových poradců policejní velitele protikorupčních a protimafiánských jednotek. Prohrál a německý list General Anzeiger na jeho adresu napsal: „Prezident se stává opět tím, čím byl jako disident – mužem narážejícím hlavou o zeď a obklopeným mořem lhostejnosti.“

Právě tehdy se ale prezident dočkal velké satisfakce: přijetí České republiky, Polska a Maďarska do NATO, kterého se zpočátku západní státy obávaly. A byl to právě fenomén Havel, co rozpouštěl jejich strach, že by náhle měly svá vojenská tajemství sdílet se svými nedávnými protivníky. Když mu před odchodem z funkce předávali na pražském summitu šéfové členských států NATO děkovný diplom se svými podpisy, byla to sugestivní tečka i za celou jeho prezidentskou kariérou.

Když opouštěl Hrad, kdosi jízlivě napsal, že mu mávají už jen babičky a děti. Skutečně minula doba, kdy občané měli čas a chuť aplaudovat mudroslovným projevům. To však nic nemění na tom, že odcházel ve světě nejuznávanější český politik, který vždy a znovu zdůrazňoval mravní dimenzi všeho společenského života. Státník, jenž i v době, kdy se stranický život proměnil ve změť čistě mocenských zájmů, trval na tom, že politika se „nemůže zříci srdce a stát se jen jakýmsi technokratickým samopohybem“.

Pavel Tigrid, který Václava Havla označil za budoucího prezidenta už v exilu, takřka prorocky prohlásil: „Lidé prostě chtějí mít na Hradě někoho v záloze, kdo bdí nad obecnějšími principy společnosti. A v této úloze Havel exceloval. A obávám se, že tahle role zůstane dlouho neobsazená.“

Jsem zpátky!

Dva roky poté, co opustil Hrad, si Havel poznamenal: „Kam pořád pospíchám? Možná je to jen výmluva, možná nikoliv, ale nemohu se zbavit pocitu, že už nemám dost času.“ Ve zběsilém závodě s časem ale stačil dokončit divadelní i filmové Odcházení.

Jako by chtěl vzkázat dávno zemřelému Josefu Šafaříkovi: Jsem zpátky v kultuře!
Pak už se ale na veřejnosti objevoval hlavně kvůli potížím se zdravím stále méně. Možná se ale také jako celoživotní pedant soustředil na to, aby nenastal trapas, kterého se obával nejvíce: „Že přijde konečné účtování a já na ně nebudu náležitě byrokraticky připraven s bezchybnými administrativními podklady v ruce.“