Reportáž z kokpitu: Sedli jsme si dobrovolně do starého letadla a přežili jsme

Jeho civilní verze se přestala vyrábět v roce 1942, tedy nějakých sedmdesát let zpátky. Jde navíc o letadlo, které má za sebou tolik nehod, že se ani na wikipedii nevejdou na jednu stránku a jsou tam po jednotlivých letech, v lepším případě po dekádách.

V provozu jich z vyrobených deseti tisíc zůstává jen několik set, ale i tak stíhají i v součanosti pár nehod ročně. Jedna z posledních nebyla nijak děsivá, letadlo vezli na valníku a nevešli se s ním na holandské dálnici pod most.

Před dvěma lety se ale letadlo zřítilo při přistání a to ne v africké buši nebo kanadské pustině jako v řadě jiných případů, ale v Berlíně a to při vyhlídkovém letu.

Vzpomněl jsem si také na ten pocit, kdy jsme v jednom výrazně novějším letadle stáli celou věčnost na ranveji a kapitán nám oznámil, že bude potřeba drobný technický zásah. Pak prošel uličkou chlápek v montérkách s kladivem v ruce a dlouhé minuty do něčeho v kokpitu mlátil.

Pak nás raději poprosili, abychom letadlo opustili a zlověstné bušení trvalo asi hodinu. Prý banalita, jen se zasekl knipl a letadlo by mohlo letět jen rovně. Když by byla po cestě ranvej, nebyl by to prý takový problém.

Ale zpátky k Dakotě. Toto kalifornské letadlo (Dakota mu začal říkat britská armáda) udělalo ve třicátých a čtyřicátých letech revoluci v letecké dopravě. Doletělo rovných tisíc mil a zvládlo je za méně než šest hodin.

Navíc stálo zhruba 80 tisíc dolarů, v dnešních cenách asi 26 milionů korun. Tolik stojí třeba repasovaný vlak Regionova, pokud bychom brali náklady na sedadlo, tak podobně drahé jsou moderní motorové vlaky Siemens Bombardier nebo Bombardier Talent. Takže není divu, že tehdy tato letadla zaplavila trh.

A když se vezme, že jich deset tisíc bylo v armádní verzi a armáda je po válce rozprodávala, bylo jich všude tolik a tak dostupných, že by si jen blázen kupoval nové letadlo.

Letadlo pro prince

Stejný je i příběh stroje, který v úterý přiletěl do Prahy. Vyrobili jej jako armádní v roce 1944, v Evropě z něj údajně vyskakovali parašutisté. V roce 1946 jej koupil nizozemský princ Bernard a udělal si z něj své soukromé letadlo.

Později stroj začala využívat nizozemská vláda a to až do roku 1975. Přitom i Československé aerolinie tento stroj vyřadily už v roce 1960.

Holandská vládní Dakota se na konci devadesátých let dočkala rekonstrukce. Nově létá na různých historických letech pod jménem "Princezna Amalia" podle vnučky nizozemské královny.

Takový let je dobrodružstvím hned od začátku. V první řadě si člověk uvědomí, jak hodnotná věc je rovná podlaha v současných letadlech. V Dakotě je na ranveji ulička do poměrně prudkého kopce, do roviny se vyrovná až během letu, kdy se zvedne zadek letadla.

Další připomínkou roku výroby letadla jsou všudypřítomné popelníky. "Jak to proboha vypadalo, když to letadlo bylo kuřácké? Co na to nekuřáci?" pokládal řečnickou otázku jeden z přítomných kameramanů.

Doba se ale změnila a tak i historická Dakota dostala řadu moderních prvků. Bezpečnostní pásy i připevnění sedaček nese znaky aktuálních požadavků letového provozu. I mezi analogovými ukazately a různými táhly je v kokpitu k vidění i moderní GPS.

Látka a kov

Splodiny a úniky oleje asi nejnovější požadavky neplní, ale to patří k nostalgii, oblíbené parní vlaky na tom rozhodně nejsou lépe.

Moderní doba nám ale bere celou řadu tehdy běžných vymožeností, dnes je interiér letadla prakticky kompetně z plastu a líbivé čalounění Dakoty s tím výrazně kontrastuje. Umělé jsou jen rámečky kolem oken. Jinak je všude látka a kov.

Při rolování na ranveji tak převažuje spíše nadšení, motor není prakticky slyšet, vrtule si lehce hučí. A prostor pro nohy nemá i v dnešních byznys class konkurenci.

Změna ale přijde, když se přidá plyn a pilot zahájí vzlet. Letadla se zmocní hluk, co se může třást, to se třese. Let je pak na dnešní dobu extrémně zdlouhavý (čtyřikrát pomalejší oproti dnešním standardům) a méně pohodlný než v moderních letadlech srovnatelné velikosti.

Když ale člověk vezme v úvahu, že letadlo slouží bezmála sedmdesát let zaslouží si poklonu. Pořád snese hodnocení dnešními měřítky, což se například o tehdejších automobilech říci nedá.