Válečný veterán Tomáš Sedláček zemřel v pondělí v motolské nemocnici. Bylo mu 94 let. Generál ve výslužbě bojoval na východní i západní frontě druhé světové války. Zúčastnil se slavných bojů československých vojáků na Dukle i Slovenského národního povstání.

Po válce byl vězněn komunistickým režimem. Plné rehabilitace se dočkal po roce 1989. O jeho úmrtí informoval mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek.

"Pan generál Sedláček byl příkladem vojenské důstojnosti, skutečným a pravým vojákem, z jehož slov i činů byla patrná zásadovost, věrnost a láska k vlasti a k armádě," reagoval v prohlášení na svém webu prezident Václav Klaus.

"Rád vzpomínám na svá setkání s panem generálem a na naše rozhovory, kdy mě dokázal překvapit svým bystrým úsudkem a životní energií. Byl autoritou, která nám měla co říci a jíž se dalo naslouchat," dodal Klaus.

Nikoho takového už nemáme

"O jeho nemoci jsem věděl, ještě tento víkend jsem ho navštívil v nemocnici. I přes vážný stav jsem věřil, že tak, jak to dokázal už mnohokrát ve svém životě, se s chorobou dokáže poprat a zvítězí," reagoval ministr obrany Alexandr Vondra.

Sedláček byl podle něj výraznou osobností moderních českých dějin. "Tím výraznější, že nikoho takového už nemáme," dodal Vondra.

Sedláček se narodil 8. ledna 1918 ve Vídni v rodině důstojníka rakouské armády. Po pádu Rakousko-Uherska se rodina přestěhovala zpět do Čech. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v roce 1938 jako jeden z nejlepších. Po okupaci a rozpuštění československé armády krátce působil na okresním úřadu v Jilemnici a počátkem roku 1940 se rozhodl k odchodu do zahraničí. Takzvanou balkánskou cestou se v květnu téhož roku dostal k československé zahraniční armádě ve Francii.

 

Po porážce Francie nacistickým Německem odešel do Anglie, kde až do léta 1944 sloužil u dělostřeleckých jednotek československé a britské armády. Poté byl převelen do Sovětského svazu. Jako náčelník štábu dělostřelectva druhé československé samostatné paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle. Dne 7. října 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Poslední válečnou zimu prožil ve slovenských horách.

Po válce byl zatčen v souvislosti s vykonstruovanou protistátní skupinou Irena. V létě 1952 jej soud poslal do vězení na doživotí. Jako vězeň prošel několika věznicemi, od roku 1953 až do propuštění v květnu 1960 byl vězněn v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku. Po propuštění pracoval jako dělník a později jako projektant. V roce 1973 odešel do důchodu.

Po roce 1989 byl plně rehabilitován a postupně povýšen až do hodnosti armádního generála ve výslužbě. Podílel se na rehabilitaci dalších vojáků. Byl také prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské a posléze i jejím čestným předsedou. Za zásluhy mu byly mimo jiné uděleny státní vyznamenání Řád Milana Rastislava Štefánika a Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Související