Naposledy na to před pár dny upozornily Financial Times v článku o střední Evropě – zatímco Polsko či Slovensko zažívají poměrně slušné časy a ekonomicky se jim daří, Česko a Maďarsko se propadají do recese. Zdejší ekonomika přitom podle ekonomů nemá žádné zásadní handicapy, kde to tedy vázne? „Problém je v naší hlavě,“ říká generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka.

foto Karel Cudlín

Zdejší ekonomika je podle ekonomů vcelku zdravá a výsledky by měly být o třídu lepší. Proč tomu tak není?

S českou ekonomikou je to podobné jako s člověkem, kterému lékaři naměří úplně stejnou vitální kapacitu plic, tepovou frekvenci a cholesterol jako před pěti lety, jenže dnes zaběhne deset kilometrů za daleko horší čas. A není k tomu objektivní důvod. Když jsme v roce 2007 zažívali hospodářský růst přes sedm procent, tak jsme na tom z hlediska těch tělesných charakteristik byli podobně jako dnes, přitom dnes jsme v poklesu.

Co se tedy děje?

Samozřejmě zeslábla zahraniční poptávka a my jsme klíčově závislí na exportu. To ale platí i pro Slováky, Němce, Rakušany a Poláky. A přitom jejich ekonomiky rostou. My jsme jakýmsi „ostrůvkem nerůstu“. A hospodářská stagnace vždy bohužel znamená pokles zaměstnanosti, protože díky technologickému pokroku lze každý rok tytéž služby a zboží vyrobit s menšími nároky na lidskou práci. A nulový růst navíc vede k poklesu životní úrovně zaměstnaných lidí, protože stárnutí populace si vyžaduje stále větší přesun z jejich peněženky na financování penzí. Ale zpět k příčinám naší stagnace. Když se podíváme, jak české domácnosti nakupují zboží, zjistíme, že jejich poptávka klesá. Také firmy méně investují a šetří. Takže rozdíl v hospodářském růstu mezi námi a sousedními zeměmi musíme hledat ve vnitřních faktorech.

Jinými slovy exportně jsme na tom relativně dobře, ale v samotném Česku se něco zadrhlo. Ale proč? Mají lidé méně peněz? Jsou na tom firmy finančně hůře?

Ne. Domácnosti a firmy jsou ve stejné kondici, jako byly plus minus před krizí. Abych se vrátil k té úvodní metafoře – když sportovní lékař ví, že jste na tom zdravotně stejně jako před lety, ale běháte horší časy, tak se s vámi začne bavit o vaší psychice, protože můžete mít nějaký blok. A přesně to se odehrává v Česku. Česko má psychický blok k růstu. 

Jak se to projevuje?

Domácnosti nejsou ochotny utrácet a namísto toho své finance ukládají. V České spořitelně to vidíme na tom, jak nám rostou vklady. Domácnosti jsou velmi zdrženlivé, všechno si čtyřikrát rozmyslí a každou korunu dvakrát otočí v ruce. Ne z nějaké osvícené střídmosti, nýbrž z obav z dalšího vývoje. A totéž stále více platí i o firmách, kterým se nechce investovat, protože cítí nejistotu ohledně budoucnosti. Když se podíváte na vývoj důvěry českých domácností v budoucnost, tak je nižší než po „lehmanovské explozi“ v roce 2008. Přitom tehdy byly noviny plné dramatických článků o konci kapitalismu, s dneškem se to nedá vůbec srovnat. A stejně Češi mají blbější náladu než tehdy.

Na Slovensku je důvěra domácností zatím vyšší, i když je otázkou, jak dlouho vydrží. Je udržovaná optimistickou rétorikou tamní vlády, která ale nemusí být ve shodě s riziky dalšího vývoje. Zároveň je Slovensko na nižší ekonomické úrovni, z níž se lépe roste. To samé platí pro Polsko.

Co ale bohatší Němci či Rakušané? Znamená to snad, že jejich hospodářský růst je způsoben čistě jejich větší důvěrou v budoucnost?

Rozhodně jim neklesá poptávka domácností a firem, nemají ten náš psychický blok. Mají větší historickou zkušenost s tržní ekonomikou, se střídáním lepších a horších časů. My Češi jsme navíc díky větší otevřenosti naší ekonomiky více citliví na dění venku, protože víme, jak úzce jsme svázáni s poptávkou ze zemí, jako je Německo. Další klíčová věc: v Česku je zejména na straně firem velmi nízká důvěra v kontinuitu hospodářských politik, legislativy, daňového nastavení a tak dále. Firmy v Česku včetně těch zahraničních nevěří, že to, co dělá jedna vláda, přežije tu následující. Už v minulosti získaly tuto zkušenost a potvrzují si ji „on-line“ – když jakákoli vláda s něčím přijde, tak opozice ihned ohlásí, že jakmile bude u moci, tak to změní. A nejde ani tak o to, jestli jde o změnu k lepšímu nebo horšímu. Někdy je důležité držet spíše kontinuitu, i když není ideální, než neustále dělat kotrmelce.

Kolik zásadních reformních kroků se ale v posledních letech podařilo prosadit? Příliš jich nebylo...

Psychologicky není tolik důležité, jestli se něco zásadně změnilo. Jakmile lidé nevěří ve stabilitu a kontinuitu, jejich nejistota roste. Problémem jsou nesmiřitelné pozice a nepřátelská rétorika politiků – málokdy se najde téma, u něhož se vláda a opozice shodnou na společném národním zájmu. Spíše hledají každou příležitost k vzájemným útokům. A to hrozným způsobem zvyšuje nejistotu domácností i firem. V takové atmosféře se nám všem špatně kalkuluje, plánuje, investuje a utrácí.

Současná vláda si jednu linii vytyčila – snížení rozpočtového schodku za každou cenu. Nakolik její škrty a daňová opatření přibrzďují ekonomiku?

Úsporné vládní balíčky včetně daňových změn mají menší reálný dopad na peněženky domácností a firem než na jejich psychiku. Lidé v novinách čtou, že vláda šetří a zvyšuje daně, ale málokdo si vypočte, jak se to dotkne jeho peněženky. Opět platí, že to lze dokumentovat na růstu úspor domácností a celkem dobré finanční situaci firem.

Třeba ve státní správě se platy reálně snižují.

Ano, vždycky platí, že utrpí konkrétní domácnosti, firmy, sektory, ale v průměru platí, že nejde o drama. Žádné z těch opatření není tak silné, aby to vysvětlilo momentální míru recese české ekonomiky.

foto Karel Cudlín

Pavel Kysilka (54)

Vystudoval VŠE v Praze. V letech 1986–1990 působil v Ekonomickém ústavu ČSAV . V roce 1990 se stal na VŠE proděkanem, o rok později poradcem ministra pro ekonomickou politiku V roce 1992 byl jmenován členem bankovní rady Státní banky československé. Vedl přípravu a realizaci zavedení české koruny a měnové odluky od Slovenska. V roce 1993 byl jmenován viceguvernérem ČNB, v roce 1998 působil jako výkonný guvernér. V letech 1994–1997 působil jako expert MMF a podílel se na zavedení národních měnv řadě východoevropských a středoasijských zemí. Od roku 2000 pracuje v České spořitelně, od loňského roku je jejím generálním ředitelem.

banner Respekt zamcene

Zbývá vám ještě 0 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se