Když se na konci roku 2011 odehrávala poměrně chaotická výměna na pozici ministra kultury, objevily se klasicky i názory vyzývající ke zrušení tohoto úřadu. Stejně tak klasicky k ničemu podobnému samozřejmě nedošlo a Jiřího Bessera nahradila Alena Hanáková.

Pokud měl někdo problém s "odborností" bývalého berounského starosty, pak u nastupující ministryně byla příslušnost zcela mimo resort vskutku zjevná. Nejde přitom o to, zda je dotyčný ministr přímo profesně zapojen do daného resortu, měla by postačovat znalost problematiky a schopnost pochopení příslušné oblasti. Ani jeden z těchto předpokladů ovšem zcela očividně Alena Hanáková nenaplnila a bohužel ani nenaplňuje.

Její první vystoupení ke klíčové problematice církevních restitucí by ve standardním politickém systému znamenalo buď konec ministra, nebo konec procesu restitucí. Následovalo jisté ticho a z resortu kultury nebylo v podstatě zpráv. Pod tímto mlčením ovšem došlo k postupnému radikálnímu poklesu již tak minimalistického rozpočtu ministerstva.

HNDialog na Facebooku

Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE

Příspěvkové organizace si sice na jedné straně jistě oddychly, když skončily s odchodem týmu ministra Bessera ty nejabsurdnější zásahy do jejich fungování. Na straně druhé musely drasticky sáhnout do neexistujících rezerv svých rozpočtů. Rozpočtová marnost se projevila rychle a různými způsoby. Vzpomeňme např. na skutečnost, že během jara přiděloval Státní fond pro podporu kinematografie jednotlivým projektům symbolickou korunu.

Stejně tak zaváněla blamáží situace, kdy ministerstvo na poslední chvíli hledalo potřebných pár milionů pro internet do knihoven. Sečteme-li podobné příklady, můžeme již otevřeně konstatovat, že tato vláda se rozhodla podporu kultury prostě nerealizovat. Kultura se ještě navíc musí obhajovat hledáním ekonomických argumentů pro svoji existenci, např. tezemi o kreativních průmyslech či synergiích s cestovním ruchem.

Prostá teze, že kultura v sobě nese ohromně silnou a důležitou vlastnost v podobě kultivace společnosti, zjevně nestačí. A tak dochází k reálnému kulturnímu úpadku, což naše exekutiva zcela zjevně nehodlá řešit. Nějaké ty kulturní organizace přežijí a živé umění si přece jako vždy "poradí samo". Když je pak nejhůř, začneme používat kouzelná zaklínadla "transformace", "audit", "nastavení procesů", abychom nemuseli používat slova jako - zrušení, prosazení vlastních zájmů, likvidace nepohodlných.

Poslední kauza s vedením Národního divadla není ani tak o obraně ředitele Ondřeje Černého, jako o obraně jistých principů. Po ministrovi (nejen) kultury chceme alespoň profesionalitu a důvěryhodnost - bohužel, ničeho z toho jsme se za necelý rok nedočkali a tento případ to znovu dokumentuje. Nedůvěryhodný amatérismus je snad pro resort kultury dlouhodobým prokletím.

Na konci roku 2011 padaly různé názory na budoucnost ministerstva kultury. Přestože pak dostal resort nové vedení, vláda nám opomněla přiznat, že se v podstatě rozhodla ministerstvo kultury zrušit. Nic menšího totiž v přímém přenosu nezažíváme.