Začnu příběhem. Karel Lála je námořník, takový ten mořsko-říční námořník, co na velkém remorkéru tlačí velké vany plné jihoamerických rud. Z moře po Rýnu od velkých tankerů až do železného srdce Německa, nazpět prázdné. Dvacet chlapů žije čtrnáct dní na mašině ve dne v noci. Jedou sem a tam, střídají se za provozu. Desítky dalších charakteristik bych mohl vypsat, abych naznačil, jaký je to skvělý chlap, jaká prostá a vtipná duše. Ovšem tu jednu navíc napíšu: Karel Lála je pečlivý volič.

Přijel ve čtvrtek a v pátek obětoval deset stovek na benzín, aby se z malé vsi u Prahy dostavil do volební místnosti v Ústí nad Labem, kde je zapsán. A tahle hora masa vejde hřmotně k urnám, podiskutuje vtipně s komisaři a komisařkami, převezme kandidátní lístky. Zděsí se počtu stran a hnutí a nemůže pochopit, když najde mezi lístky dvě komunistické strany. Považuje to za dobrý vtip a svým věčně přímým a veselým způsobem připomíná volební komisi: “Voéé, ste se snad spletli, né?!”

 


Nespletli. A to má ještě tu výhodu, že neprohlédl kandidátku v Ústí nad Labem, kde kandiduje třetí odvar téže věrouky. Hodil to pátým ve výsledném pořadí a odjel zase zpět ku Praze. Doma mne ale přesvědčoval, že se komunistů nebojí. "Já vám nevím," odpovídal jsem. "Mně taky soudruzi pomohli. Dýchali mi do zátylku, takže jsem nezakrněl. Mám křídla víry, naučil jsem se počítat, i když za křesťanské se považuje nesčítat a myslet na věčnost. Mně komunisti naučili znát cenu jednoho jediného svobodného pozemského dne, takže jsem jim vděčný, ale tu zkušenost nepovažuji za nezbytnou. Nemůžu říct, že se jich nebojím, ale utíkat před nimi nebudu."

A to přesto, že, jak naznačil jejich pan předseda, budou dělat přesně to, co extrémisté všech barev a všech dob. Především:

 

  • Nebudou říkat přesně, co si myslí. Jejich rétorika bude demokratická, věcná a nevzrušená. Jejich plakáty stejně nemožné a hlášky na nich stejně nebarevné. Ještě žádné vztyčené pěsti. Jejich kandidáti vydrží v tesilkách a bez zlatých řetězů. Auta normální, bydlení v běžné zástavbě. Žádné okaté pakování.
  • Pokud “pravicoví demokrati” ani jejich tradiční velká opoziční strana nedokázali zabezpečit krajské hospodaření, oni to svedou. Například neziskové nemocnice: Akciový hospodář, který na všem musí vydělat, ten se před tou myšlenkou pokřižoval pravicovým křížem a odmítl je. Hejtman opozice, který dnes sedí ve vazbě, ještě v ministerském křesle začal pracovat na zákoně o neziskových nemocnicích a pak jej tak zprznil, že musel skončit v parlamentní stoupě. Komunisté to možná dokážou. Nemocnice bude hospodařit tak, aby se všechny peníze dostaly zpět do provozu a nikdo nebral dividendy, jen plat za užitečnou a kvalitní práci... Soudruzi to pohlídají.
  • Udělají pořádek, což není zase tak těžká práce, protože zloděje lze vidět i se silnými brýlemi. Zaměří se na to, co lidé pocítí. Třeba na dopravu, na sociální péči a na školství. Tam zkusí udělat co nejlépe svou práci, jako to dělají revoluční ideologové všech náboženství a politických barev. Nejdřív získají srdce lidí, nejdřív získají masovou voličskou základnu a teprve pak zatnou tipec. To až ve chvíli, kdy bude jasné, že se ze společných peněz neufinancuje vše, že všichni si mohou být rovni, ale jen někdo si bude rovnější, že svoboda neznamená, že si bude kdekdo říkat kdeco.
  • Pak si pro nás přijdou... Ale doufejme, že je sešmelcuje nějaká jejich chyba, protože jsou to taky jenom lidé. Sice dvacet let podnikali a spořili na revoluci, tedy nemají vůbec krátký dech, ale taky jsou to jen lidé. Třeba někoho z ostatních partají napadne, že triviální tah k získání masové voličské podpory není zase tak složitý. Ty volby budou opět za čtyři roky. Soudruzi už ale dnes střízlivě počítají, že tam budou na-pozemské-věky.

Budete mi nadávat, ale napíšu tu, že ohromnou výhodou jedenadvacátého století je, že jsme spolu v Evropě, že někdo postavil euroatlantické partnerství až k nám. Do Kremlu blízko, pravda, ale do Evropy či na druhý kontinent taky není daleko. Já se vlastně nedivím, že to pan prezident ani nechtěl komentovat. Vím, co by asi tak řekl...