Referentka dávkového odboru, starší dávková referentka, aprobantka, konzultantka, zástupkyně vedoucího dávkového oddělení, vedoucí dávkového oddělení, ředitelka dávkového odboru, konzultantka ředitele dávkového odboru, vedoucí oddělení 428, aprobantka při call centru - křivka pracovních pozic letošní jubilantky Hany Vašíčkové sice stoupá a klesá, ale její pracovní elán nepolevuje.

"Úřad prodělal spoustu změn a reorganizací. Ze Sociální pojišťovny na samém počátku se stal Českou správou sociálního zabezpečení, ale práce na dávkovém oddělení se měnila jen co do způsobu provádění. Ubylo ruční práce, přibyla výpočetní technika a digitalizace - jinak je pořád stejná se společným jmenovatelem, a tím je klient, důchodce.

Vezmete-li si hromádku spisů, zjistíte, že ani jeden případ se neopakuje, na každém se musí pracovat individuálně, není proto snadné do problematiky proniknout. Než se referent zapracuje, trvá to minimálně několik let. S radostí proto sleduji, že někteří z těch, které jsem kdysi zaučovala ve svém oddělení, jsou nyní na vedoucích pozicích sami."

Měnil se název, klima a klienti

Ohlížet se na uplynulých padesát let není jednoduché: byla to léta plná mravenčí každodenní práce, ale také radikálních změn a zvratů, plynoucích z legislativy, technologického pokroku a také změn a zvratů celospolečenských. Jen budova je stále stejná jako ta, ve které se v roce ve 20. letech minulého století usídlila ústřední sociální pojišťovna.

"Od té doby je to pořád stejný úřad, mění se jen název a vnitřní klima," usmívá se Hana Vašíčková a vzpomíná: "Zažila jsem ještě úředníky s klotovými rukávy. Za první republiky tu prý žen bylo málo, hlavně spíš svobodné slečny, ty skýtaly stejnou záruku spolehlivosti a loajálnosti jako muži. Pracovalo se 4-5 hodin denně, státní úředník byl někdo.

Po roce 1948 se sociální pojišťovny zrušily, vznikla správa důchodů, později Úřad důchodového zabezpečení, který dal impuls k používání rodných čísel. Před nimi se využívalo k identifikaci číslo jednací - byla to šestimístná hausnumera. Celorepublikovým arbitrem rozhodujícím o důchodech jsme byli my (Slovensko mělo vlastní úřad, ze kterého se v 90. letech stala Sociální pojišťovna).

Problematika, kterou se zabýváme, je stále stejná, mění se jen název a podle potřeby doby také organizace práce a rozložení sil. Obracíme se nyní více ven, ke klientům; ovšem i klienti se změnili. Dřív se pokorně smířili s tím, co úřad rozhodl, to pro ně bylo svaté. Dnes už si stěžují, reklamují.

Klienti se naučili využívat svých práv, víc volají, chtějí víc vědět, také povinnost poskytnout jim informace máme větší. V 70. letech to bylo naopak, bylo nám vštěpováno, že se nemáme moc vybavovat."

Vzdělávání praxí

Hana Vašíčková byla nadšená sportovkyně, 26 let byla cvičitelkou pohybové výchovy a aerobiku, začínala baletem, sportovní gymnastikou a v 70. letech dokonce cvičila v televizních desetiminutovkách Buď fit s Evou Bosákovou. Samozřejmě tedy vedla i cvičení na pracovišti. V budově byla tělocvična, kde se zaměstnankyně úřadu po pracovní době na hodinku scházely a cvičily, a přitom se poznávaly z jiné než jen pracovní stránky.

"Byla jsem pyšná, že jsem nastoupila do tohoto úřadu, až na pár případů jsem byla celá ta léta spokojená," přiznává se Hana Vašíčková. I když původně měla nastoupit jako sociální pracovnice do Jindřichova Hradce na oddělení péče o mládež, protože tímto směrem cílila svou maturitní práci. Během studia na sociálně právní střední škole absolvovala praxe jako sociální pracovnice v léčebnách.

"Vždycky jsem byla ochránce slabších, sociální cítění mi zůstalo," netají se. Sociálně právní střední škola měla smlouvu s úřadem v Křížové, absolventky tedy nastoupily rovnou na dávky. Další studium se nekonalo, měla se sice otevírat sociálně právní vysoká škola, ale nedošlo k tomu. Přitom se požadovalo, aby sociální pracovnice byly vzdělané a vybavené vysvědčením. Učila se tedy praxí. Po schůdcích různých vedoucích pozic vystoupala až na ředitelku dávkového oddělení. To už učila jiné.

"I když se referent zapracuje, pořád se musí učit nové a nové věci, které se stále mění. Vedoucí je přes den pro lidi, pro zaměstnance a klienty, na koncepční práci toho času moc nebylo - řešila jsem to po pracovní době, v sobotu v neděli. Před bezmála deseti lety jsem dostala na starost meritorní školení, dálkový kurz se zkouškami; je to intenzivní kurz, musí být precizně připraven.

Prosazovala jsem, že nejlepší je, když si lidé vše vyzkoušejí přímo prakticky. V budově úřadu byla učebna, kde bylo možné sednout k počítači - účastníci kurzu dostali spis a měli ho zpracovat. To se pak jinak vrývá do paměti každý úkon, než když se to jen vypráví."

Společným jmenovatelem je člověk

Bývalou sportovkyni ovšem poslední dobou trápí zdraví. Pracovat však nepřestává - ocitla se v "první linii", v call centru. "Zpočátku nebylo snadné se adaptovat, byla jsem zvyklá rozhodovat, řídit. Musela jsem vstřebat spoustu informací (zahraničí, sociální pojištění, nemocenské), někteří klienti jsou útoční až zlí - chápu je a snažím se jim pomáhat. Už nevyrábím spis, ale komunikuji s klienty přímo."

Je to pořád stejná práce, pořád stejné věci, společným jmenovatelem je člověk, důchodce. Zda uvažovala někdy o tom ze správy odejít, změnit práci? "Určitě jsem takovou myšlenku měla - jako svobodná jsem toho hodně stíhala, když jsem se vdala, bylo to horší, často jsem měla výčitky, že jsem v práci víc než doma.

Utéct jsem vlastně chtěla hned na začátku - zaučovala jsem se jako manipulantka a urazila jsem se, že nejsem žádný poslíček, nosič spisů, vždyť mám maturitu a mám být na dávkovém. Babička mě tehdy přesvědčila, že tady mám zůstat.

Po pravdě řečeno, vysokoškolské vzdělání mi nechybělo. Měli jsme spoustu školení - organizace řízení, metodika řízení, právnické věci (chtěla jsem dělat trestní právo, advokát to by bylo moje). A navíc vysoká škola ještě není předpokladem pro vedoucí funkci - někdo vystuduje, ale nemá řídicí dispozice ani vůli dlouho u práce vydržet.

Já mám z práce radost, vždy jsem pracovala naplno, nic nedělala napůl. Po těch padesáti nepromarněných letech bych mohla uzavřít s básníkem: vším, čím jsem byla, jsem byla ráda."

Vyšlo v příloze HN Kariéra&vzdělávání.