Tož to tedy ne, řekl prezident Tomáš G. Masaryk 21. prosince 1918 ve vlaku, kterým se vracel z emigrace. Ostrá slova musel vyslechnout tvůrce ústavy, sociální demokrat Alfréd Meissner, jenž si k Masarykovi právě přisedl do kupé a vysvětloval, proč mu přisoudil jen symbolické postavení. Nebylo to příjemné povídání. Podle historika Antonína Klimka dospěl Masaryk za svého pobytu za Atlantikem k názoru, že by se měl postavit, podobně jako americký prezident, nejen do čela státu, ale i vlády.

Meissner neměl snadnou úlohu. Ústavu psal takříkajíc na zakázku. Všichni sice uznávali, že bez Masarykovy zahraniční akce by habsburská nadvláda neskončila, avšak vrcholní domácí politici - "mužové října"- se o náhle získanou moc dělit nechtěli. Masaryk tak byl zvolen s velkým nadšením, ovšem vybaven byl jen chabými pravomocemi. V souladu s představou, že se začne vládnout z parlamentu.

Sebevědomý prezident nicméně nechtěl zůstat monstrancí bez vlivu a využil ohromné autority, které se u veřejnosti těšil. V květnu roku 1919, ve chvíli, kdy se politici třásli před rozbouřenou Prahou, si vymohl ústavní novelu. Ta ho například opravňovala jmenovat vládu i ministry, předkládat parlamentu návrhy, účastnit se schůzí kabinetu a v případě nutnosti ho i rozpouštět.

Bez ohledu na to měly prvorepublikové prezidentské pravomoci daleko k tomu, co Masaryk znal ze spojeneckých zemí, v prvé řadě z USA, z jejichž ústavy se tehdy v omezeném rozsahu opisovalo. Československo zůstalo parlamentní republikou, a pokud snad Masaryk někdy snil o tom, že by obnovenou státnost měla upevnit osvícená diktatura pod jeho taktovkou a s pomocí legií (o čemž hovořil před odjezdem do vlasti s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem), musel od radikálních plánů ustoupit.

Síla osobnosti

Daleko více než ústavou či případnými mimořádnými nařízeními si Masaryk během prezidentské kariéry nakonec vymohl vahou vlastní osobnosti. Veřejné mínění zleva doprava v něm vidělo nejen prezidenta Osvoboditele, ale také nástupce staroslavných českých panovníků, což ostatně vyjadřovalo prezidentovo sídlo na Pražském hradě, a do jisté míry i dědice předchozích rakouských mocnářů.

Výsledkem byl kompromis. Faktická nadvláda v ústavě nikde nejmenovaných politických stran, zejména agrární, poměrně silné postavení premiéra a proti tomu vlivný prezident opírající se o přívržence rozmístěné ve státní správě i většině stran. Nebo dobré vztahy s velkým byznysem, ať s průmyslníky, tak finančníky. Ti nejen štědře přispívali do jeho nikým nekontrolovaného fondu, ale byli ochotni naslouchat Masarykovým názorům, pokud šlo o obsazování křesel hospodářských ministrů.

FOTO: Prezident Tomáš G. Masaryk si v roce 1919 na politicích vymohl podstatné zvýšení svých pravomocí. Foto: ČTK

Související