Když jsem si přečetl rozhovor Jana Stráského v Hospodářských novinách (viz IHNED.cz/strasky), měl jsem pocit, že jeho názory musely být nějakým zásahem zvnějšku pozměněny, protože se mi nezdálo možné, že by něco takového řekl či napsal on sám. V politice sice skončil už před 15 lety, většinu té doby trávil na Šumavě, jeho politické názory jsem - s výjimkou jeho racionálních postojů ke kůrovcové krizi - příliš nesledoval, ale přesto mne jeho výroky překvapily, či spíše šokovaly.

Začnu osobními detaily, o kterých - nevím proč - v tomto rozhovoru mluví, ale i ty jsou svojí nepravdivostí signifikantní. Uvedu pár z nich. Prý jsme se potkali v bance v dubnu 1968, kdy se "Václav Klaus vrátil z Ameriky". To pravda není. V Americe jsem byl až v roce 1969. Po okupaci mne vyhodili z Ekonomického ústavu ČSAV podle Stráského "právě do banky". Ano, vyhodili mne a já dlouho hledal nějaké zaměstnání, až jsem si ho sám našel na pobočce SBČS Praha 1.

Macháčkova výměna

Bylo nesplacení úvěrů v rámci privatizace záměrem?

 

Tomáš Ježek, Dušan Tříska, Vladimír Dlouhý, Petr Pithart, a další aktéři tehdejší politiky reagují na rozhovor Jindřicha Šídla s Janem Stráským o české privatizaci.

 

Macháčkovu výměnu o privatizaci čtěte - ZDE

Tam nás s Janem Stráským posadili do stejné kanceláře. Jestli jsme se viděli dříve, nevím, nevzpomínám si, ale pamatuji si na setkání 1. února 1971, kdy jsem do této své nové práce nastoupil. Prý jsem už tehdy hrál tenis (i když já spíše - a to vážně - hrál 1. ligu basketbalu), který jsem ho "naučil hrát". Nikoho jsem nikdy hrát tenis neučil, dodnes musím být učen já, ale určitě jsem neučil tenis Jana Stráského. Ani netuším, že by měl někdy tenisovou raketu v ruce. Prý jsem také kdysi řekl, že nechápu, že je možné, aby "dospělý člověk spal ve stanu". Nejsem nadšeným příznivcem stanování, mockrát v životě jsem ve stanu nespal, ale tento výrok jsem určitě takto neřekl. S dospělostí to jistě nemá nic společného. Na jeho dodatek, že "pak jsme spolu ve stanu spali leckde", musím říci, že si myslím, že jsme spolu ve stanu nikdy nespali, a tudíž určitě ne "leckde".

Zákony jsem nedělal

To všechno nemusí žádného čtenáře zajímat. Uvádím to jedině proto, že podobně jsou v citovaném rozhovoru posunuty i všechny jeho další, vážnější výroky týkající se i takových složitějších věcí, jako je hodnocení české privatizace. Mnohé jeho výroky jsou téměř neuvěřitelné. "Když jsme bojovali o Palacha, on studoval v Itálii a v Americe." V Itálii jsem studoval na jaře 1966 a v USA na jaře 1969. Z Prahy jsem do USA odlétal den po Palachově pohřbu, který jsem na pražských ulicích aktivně prožíval. Ale opravdu Jan Stráský i dnes věří tomu, že "bojoval o Palacha"? Mohl by nám prozradit, jak bojoval? Není to nějaký překlep či tiskařský šotek? O pár vět dále o mně říká, že "Šik byl pro něho zločinec". To jsem nikdy neřekl a ani si nemyslel. Zločinci byli pro mne v té době jiní. 

Profesor Šik byl mým prvním - vlídným a mé různé repliky chápajícím - ředitelem v zaměstnání, v němž jsem se toho hodně naučil. Pro dnešní generace připomínám, že byl tvůrcem československé ekonomické reformy 60. let, kterou jsem považoval i já za nadějnou cestu vpřed. A velmi jsem jí fandil. Jak jsem dostával rozum, začal jsem sice vůči ní být více a více kritický, ale osobně jsem profesoru Šikovi nikdy nic nevyčítal. Slovo zločinec je v této souvislosti od Jana Stráského velmi zlým a zavádějícím výrokem, který se mne osobně dotýká.

Stráský o polistopadové éře říká: "Dělali jsme hrozně rychle zákony." Nevím, jestli on jako člen vlády dělal zákony (ale dost pochybuji), ale já je nedělal. Naše myšlenky do zákonů převáděli právníci v Legislativní radě vlády - ve federální Čalfově vládě to byl zejména dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, v následné české "Klausově" vládě to byl předseda ODA, nedoktor Jan Kalvoda. Dušan Tříska ve svém článku v Hospodářských novinách (25. březen) v reakci na stejný rozhovor Stráského správně říká, že "si nevzpomíná, že by členem Legislativní rady vlády kdy byl někdo z bližšího Klausova okruhu". Ano, dodávali jsme myšlenky pro tvorbu zákonů, ale jejich eventuální chyby (a díry v nich) dělali jiní. Dnes mlčící.

Stráský v rozhovoru víceméně smířlivě, ne-li souhlasně říká pro mne neuvěřitelnou věc, že "jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást". Mluví za sebe? Opravdu si to před 20 lety myslel? Nebo si to myslí až teď? Prý to tak "všichni podvědomě cítili". Já tedy určitě ne, ale myslím, že to tehdy takto necítil ani on. "Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou." Ani to nikdo nikdy vážně nevyslovil. Ani to jsem nikdy neslyšel. To je výrok z virtuální - pečlivě budované - reality.

Nevím, jak Stráský přišel na to, že "jsme poznali, že česká privatizační cesta nemůže být čistá". Ani to není pravda. Protože kapitál v českých rukách k dispozici nebyl (a být po komunismu nemohl), hledali jsme vedle standardních privatizačních metod, ke kterým byl potřebný soukromý kapitál, cesty nestandardní, jakými byla například kuponová privatizace (ale třeba i aukce malé privatizace). Dušan Tříska opět správně připomíná, že je třeba odlišit "vlastní privatizaci" od následného "postprivatizačního období", kdy došlo k ne vždy serióznímu zacházení s již privatizovanými podniky. To nebyla vlastní privatizace. To je významná koncepční odlišnost, kterou by Stráský měl vnímat.

Zbytečný útok na mne

Nechápu, že bývalý bankéř Stráský může tak bezelstně souhlasit s používáním politického hesla o bankovním socialismu, se kterým přišel tehdejší místopředseda vlády, předseda Legislativní rady Jan Kalvoda. Ekonomicky je to termín nesmyslný. Protože jsme neměli a nemohli mít jakkoli funkční kapitálový trh (a i dnes, po 20 letech, je naše burza v podstatě irelevantní, okrajovou institucí), nemohlo to být jinak než "do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily". To byl bankovní socialismus? Nikdo jiný úvěry přece poskytovat nemohl, ekonomika by se zastavila.

Zahraniční banky, kterým jsme rádi a rychle dávali bankovní licence, byly u nás - k našemu zklamání - v tehdejší době naprosto pasivní a pro nás, bohužel, zcela nepodstatné. Nevím, proč toto poskytování úvěrů nazývat bankovním socialismem. Jedině jako politický útok. Naši bankéři dělali, co mohli a uměli. Nebyli to ani horší, ani lepší lidé než naši politici, filmoví režiséři, novináři, učitelé, hostinští, obchodníci a příslušníci tisíce dalších profesí. Generálním ředitelem naší největší banky byl tehdy Stráského dlouholetý kolega a přítel.

Prý jsem také tehdy "tvrdil, že se nesmí rozbít JZD". Ani to není pravda. Co myslí bývalý specialista na financování JZD na pobočce SBČS Plzeň-jih (či Plzeň-venkov) Stráský slovem "rozbít JZD"? Zakázat je? Zkonfiskovat jim majetek? Ukončit zákonem jejich jakoukoli aktivitu? Neměl by Stráský radši přiznat, že jsme - ani on, ani já - nepřišli na metodu, jak naše JZD rychle a účinně "transformovat" v něco jiného? Jak privatizovat státní majetek bylo koncepčně jasné (i když administrativně složité), ale když stát družstva (nejen zemědělská) nevlastnil, privatizovat je nemohl. Je Jan Stráský připraven na takovou debatu? Místo zcela zbytečného útoku na mne? Navíc ve věci, která politicky nehýbala tehdejší dobou.

Jak ho znám (či jsem ho znal), nechápu, proč on – bytostný sociální demokrat, který přišel do ODS jen proto, že tam měl více kamarádů a známých (koneckonců jsem rád, že v rozhovoru v HN nepopřel naše nemilosrdné debaty o jeho víře v marxismus a reformní komunismus) – je dnes tak ostře proti mé podpoře Zemana na prezidenta. Jsou si se Zemanem ideově daleko bližší než já s kterýmkoli z nich. Navíc Stráský prý "psychologicky chápe i to, že mu (to znamená mně - pozn. VK) ujel výrok o pravdě a lásce". Nevím, proč a jak to chápe "psychologicky"? Tento výrok mi "neujel", protože jsem kampaň lidí druhého kandidáta viděl a cítil jako samotné ztělesnění nepravdy a nelásky.

Nejsmutnější na tom všem je to, že Stráský vůbec nechápe, o čem je debata a spor dnešní doby. Velmi přesně mu to připomněl ve svém textu ze dne 29. března Ladislav Jakl (viz www.institutvk.cz).


Václav Klaus

(Perex a mezititulky jsou redakční.)

 


 

 

Obalka 142013- Byla privatizace loupeží století, nebo jedinou možnou cestou pro přechod k volnému trhu?

 

- Co si myslí o české privatizaci  exministr Tomáš Ježek?


- A jak o privatizaci dnes mluví lidé, kteří na ní zbohatli?

 

Odpovědi na tyto otázky a mnohem více najdete ve velkém tématu Rozkradené Česko?! novém čísle týdeníku Ekonom (č.14/2013), které vyšlo ve čtvrtek 4. dubna.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 0 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu pro přátele
  • On-line archiv od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Zajímá vás jen tento článek? Dočtěte si ho za 19 Kč.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.