Co ukázaly výsledky voleb?

Dlouhá staletí jsme byli pod cizí nadvládou (habsburská monarchie, nacistické Německo, sovětské impérium). Vše nasvědčuje tomu, že jsme nezískali schopnost vládnout si sami. Politici nemají jen běžné chyby, se kterými u nich musíme počítat, ale až na vzácné výjimky je to sbírka toho nejhoršího v české společnosti. Za dvě desetiletí od formálního přechodu k nezávislosti a k demokracii se jim podařilo voličstvo naštvat tak, že ze slova „politik“ se stalo neslušné slovo. Kdyby někdo v civilním životě druhého označil za politika, mohla by z toho být rvačka. Ve větším opovržení než politici jsou snad už jen církve.

Zklamání z politiky a politiků se v posledních volbách projevilo volbou fiktivních „nepolitiků“. Už to ale není ona ušlechtilá „nepolitická politika“, která byla zmiňována v havlovské éře. Teď už je to jen vulgární zjednodušování složitých politických témat, hrubiánství a primitivismus. Téměř polovinu obyvatelstva politická budoucnost země nezajímá a z té druhé půlky, u níž ovšem (zatím?) nevíme o regionální, věkové, příjmové a vzdělanostní struktuře, nemalá část svou volbou činí z oněch fiktivních nepolitiků politiky, vůči kterým zaměří svůj tekutý hněv (podle Baumanna) v příštích volbách, aby je vystřídalo dalšími nepolitiky a tak trvale dál.

Lidé se rozhodují, lépe řečeno slepě poslouchají opinion-makery zjevně proti svým vitálním zájmům. Šance na změny, které by dovedly Česko do rodiny civilizovaných evropských národů, do standardní politické rozpravy, jsou prakticky nulové. Kriticky uvažující a koncepční člověk se v takové situaci musí jasně odříznout od stranicko-politických šarvátek. Nechce-li se propadnout do pohodlného soukromí, musí se koncentrovat na občanské aktivity mimo spory politických stran (z nichž jedna z možné budoucí vládní koalice ani není politickou stranou), nejspíše na občanskou angažovanost v nevládních a neziskových organizacích, na ochranu lidských a občanských práv, pomoc marginalizovaným a snad i na postupné trpělivé budování politické kultury.