Jedním z nejsledovanějších předpisů, které ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová (ANO) chystá, je zákon o veřejných zakázkách. Měl by rozhýbat zamrzlé investice a zmírnit vleklou krizi například ve stavebnictví.

Samotná změna zákona situaci nenapraví, protože praxe ukazuje, že hlavní problém spočívá v tom, že zadavatelé se v pravidlech nevyznají. Navíc mají kvůli nejasnému zákonu strach, že si pro ně po schválení nějakého projektu přijde policie.

"Musíme vrátit zákon o veřejných zakázkách tam, kde je v právním řádu jeho místo. Tedy aby popisoval, jak vést zadání zakázky, nic více a nic méně,“ říká Věra Jourová v rozhovoru.

HN: Jak jsme se dostali do situace, kdy se po zákonu o veřejných zakázkách chce, aby řešil, jak nekrást, namísto toho, jak investovat?

Postupnými novelami a přesvědčením, že čím to bude složitější, tím to bude větší zábranou kradení. Zákon se stal složitou normou, která už dnes zadavatelům velmi komplikuje zadávání. Dostalo se to do roviny, kdy se bez právních specialistů zakázka skoro nedá zadat. Už je naplněna kritická mez. Je potřeba vrátit se zpátky k podstatě toho zákona. Mají to být pravidla pro zadání zakázky. Nic víc bych od toho zákona nečekala.

Samozřejmě že tam musejí být nároky na transparentnost a nediskriminaci, ale nesmí se s tou vaničkou vylít i dítě. Což se podle mě už stalo. Proto taky, abychom tu normu dostali zpátky tam, kde je v právním řádu její místo, chceme na směrnici reagovat novým zákonem, a nikoli novelou.

HN: Současně se vede debata, že musíme směrnici zpřísnit, protože se zdá, že je tu velmi přítomná snaha všechno rozkrást. Není taková paušální úvaha škodlivá?

Je fascinující, jaká debata se kolem nového zákona rozviřuje. Dostáváme se na to podstatné, jaká je národní povaha – jestli si můžeme dovolit dát českým zadavatelům prostor. Směrnici můžeme buď vzít tak, jak je, a transponovat ji do českého právního řádu, nebo ji můžeme zpřísnit. Změkčovat ji nelze.

Směrnice sama dává velkou důvěru zadavatelům, je to na principu dobré víry, zákon pro slušné lidi. Kdekoli o tom zákonu debatuji, vždycky se osazenstvo rozdělí na dvě části. Jedna říká: Pojďme z principu dělat zákony pro slušné lidi a jinými zákony potírat ty neslušné. Ta druhá část říká: Máme tady letité zkušenosti, krade se, podvádí, korumpuje, pojďme to zpřísnit hned na začátku.

HN: Je v tom české prostředí tak specifické?

Myslím si, že už to prakticky není z čeho poznat. Existují průzkumy vnímání korupce a to je extrémně vysoké. Nechci říci, že je to přímo optický klam, ale ta atmosféra boje proti korupci dovedla občany k tomu, že podle nich každý, kdo zadává, podlehne pokušení. Já se tomu prostě zdráhám uvěřit. Indikátor vnímání korupce je subjektivní věc, která je ovlivněná atmosférou, médii a různými kauzami – podle mě to vůbec nemusí odpovídat realitě.

Osobně jsem přesvědčená, že právo a zákony mají být uzpůsobeny tak, aby neztěžovaly extrémně život těm, kteří právo dodržují, kvůli tomu, že někdo právo zneužívá.

HN: V současnosti je u veřejných zakázek problém, že cena většinou představuje jediné kritérium.

Umíte odhadnout poměr mezi tím, kdy je to strach zadavatelů, že si pro ně přijde policie, kdy čirá pohodlnost a kdy už zlý úmysl? Neumím říci procenta, ale určitě je mnoho zadavatelů – já se jim nedivím a dělám to taky, kteří si chtějí riziko snížit na minimum tím, že vezmou jeden objektivní ukazatel, kterým je cena.

Musíme se snažit o to, abychom v novém zákoně dali definici ekonomické výhodnosti. Zatím nevím, jestli to jde, protože norma má řešit stavební zakázky i služby, například informační technologie. Budeme se určitě inspirovat v zahraničí, protože všude se řeší stejný problém – ale i poté se budou mnozí zadavatelé uchylovat k ceně. Na stavebním fóru jsem dostala dotaz, kdy už ze zákona zmizí cena jako jediné kritérium. V zákoně to není, tohle je chování, výkon toho zákona, a není se čemu divit.

HN: K tomu směřuje moje další otázka. Zákon už dnes spoustu věcí, o nichž se mluví, umožňuje. Nenutí vybrat jen podle ceny, umožňuje nastavit specifická kritéria, například aby firma dala práci lidem z místa, nezakazuje ani průzkum trhu. Ale neděje se to. Může pak chování zadavatelů změnit přepsání zákona? 

My nemůžeme zakázat, aby se cena použila jako jediné kritérium. Takže musíme nabídnout jiné alternativy kritérií a pevnější výklad. Dnes se ekonomická výhodnost posuzuje různě, třeba i kontrolními orgány. Když si vezmu projekty pod evropskými fondy, tam je osm nebo devět kontrol a výklad toho, co je diskriminace při stanovování kritérií, se různí. Neustále se snažíme uchýlit k pevnému bodu, a to je zatím ta cena.

Chtěla bych se aspoň u stavebních prací dopracovat k cenovým hladinám, položkovým rozpětím, protože to tady dost chybí. Někdy i orgány činné v trestním řízení řeknou, že zakázka byla předražená, a já nevím, z čeho vycházejí.

HN: Objevila se čísla, podle nichž každý čtvrtý stavař jde s nabídnutou cenou pod náklady, aby dostal aspoň nějakou práci. Podstřelenou cenou pak trpí všichni: firma, která nepokryje náklady, i zadavatel, který dostane nekvalitní dílo.

Přesně tak. Já jsem viděla statistiky, kde osmatřicet procent tázaných stavebních firem řeklo, že už někdy šly do zakázky bez marže, čistě proto, aby udržely zaměstnance. Také jsem stavebním firmám na nedávném fóru děkovala za to, že přežily krizové období, doufám, že už je mu konec.

HN: Kolik zadavatelů si dovolí zjevně podstřelenou cenu vyloučit?

Pokud je podezřele nízká cena, uchazeč má povinnost doložit, jak k ní došel. A ve většině případů ji doloží a zadavatel to musí akceptovat. Pak záleží ještě na tom, jaká je v zakázce síla cenového kritéria.

HN: Takže když uchazeč doloží, jak k ceně došel, a zadavatel ví, že je to mnohem méně, než si sám jako náklady spočítal, stejně musí přijmout?

Je to jeho rozhodnutí. Musí to posoudit sám – to je právě ten moment, kdy zákon není zadavatelům dostatečnou oporou.

HN: Největší debatu ve změně zákona vyvolávají limity: možnost změny smlouvy až do výše patnácti procent hodnoty u staveb, limit na vícepráce z dvaceti na padesát procent a zvýšení limitu pro zjednodušené zadávání u stavebních prací z deseti na padesát milionů. Jak se došlo k těmto číslům?

Vycházíme z evropské směrnice. Ta hovoří až o patnácti procentech na smlouvu a opakovaných padesáti procentech na vícepráce. Je to na debatu, jestli máme zpřísňovat. My se přikláníme k tomu, že navýšení ceny možné je, pokud se objeví objektivně doložitelné důvody, které zadavatel nemohl znát, když stanovoval výši ceny v projektu, a to tak objektivně doložitelné, že by přestály následný přezkum. Musí jít o příčiny, které zadavatel při odpovídající péči nemohl předvídat. U staveb jsou to věci dané přírodními podmínkami.

HN: Náš stávající zákon to neumožňuje, nová evropská směrnice ano.

To je právě nová věc ve směrnici, tu zákon v takové míře nemůže zatím obsahovat. Směrnice navýšení povoluje dokonce několikrát za sebou, my chceme umožnit navýšení o padesát procent jenom v celkovém souhrnu. Je proti tomu velká kritika, i od prezidenta Zemana. Budu se to snažit vyargumentovat na konkrétních příkladech, kdy například musel zadavatel projekt ukončit. Objektivita příčiny mi připadá jako důležitý prvek i jako zábrana před korupčním jednáním.

HN: Na první poslech zní navýšení ceny o polovinu jako velké předražení. Jsou tedy zkušenosti, že cena takto objektivně roste?

Ano, určitě. Má to být pořád krajní řešení pro nepředvídatelné události, ale praxe je přináší, a není to náhodou, že směrnice tu možnost nabízí.

HN: Bavily jsme se o problému špatně připravených projektů. Co s tím zákon udělá?

Především by si zadavatelé měli dávat pozor, kdo jim projektuje. Zákon jim umožní odmítnout přijmout znovu do tendru někoho, kdo mu dodal nekvalitní práci. Teď se po zadavateli chce, aby si překontroloval po projektantovi, který mu dá to kulaté razítko, jestli tam chyby nejsou.

HN: Nejsou to pak vyhozené peníze za projektanta?

Poradila bych dnes zadavatelům, aby si udělali velmi dobou smlouvu, která v sobě zahrnuje náhradu škody, když projektant udělá chyby. Stále více se na základě praxe přikláníme k tomu, že zadavatel by neměl být nucen k tomu, aby nesl zodpovědnost za to, co napsal projektant. Povede se kolem toho velká debata. Samotnou mě z toho mrazí v zádech.

HN: Ke složitosti zákona – omezí nový zákon podíl administrátorů zakázek? Menší zadavatelé jsou často nucení si je brát, což jim přináší další náklady.

V technické novele už rušíme institut hodnotitele a chceme to dohnat tím, že založíme vzdělávací instituci, která by měla ročně proškolit několik set lidí, kteří připravují projekty, a těch, kteří připravují zakázky. Chceme, aby zákon zadavatelům umožnil nebrat si specializované právníky. Měl by tomu pomoct i takzvaný Národní elektronický nástroj, který budeme spouštět v ostré verzi od roku 2016, zároveň s novým zákonem. Měl by zadavatele vést krok za krokem.

HN: Zákon se má tedy vrátit do podoby návodu pro investování, zároveň ale stát musí nějak ohlídat, že se s veřejnými penězi nakládá hospodárně. Jak to udělá?

Jsou tu dvě nové novely, které by měly vyvážit to, co nezvládne tento zákon, protože opravdu nemůže spasit všechno. Je to zákon o prokázání původu majetku, který nám dost chybí – někdo má nízké příjmy a staví si dům s bazény. Doposud jsme jako stát bezzubí, protože to je stát, kdo musí dokazovat. To se má otočit, ten, u koho je důvodné podezření, že nemá v souladu příjmy a majetek, bude muset doložit, kde se k majetku dostal.

A druhý je zákon o registru smluv. Jsou tu ovšem dvě velké výtky: administrativní zátěž na malé obce a pak obchodní společnosti, kde má stát nebo obce většinu. Zaznívá, že hrozí, že by tu stát jednou rukou budoval platformu pro příjmy, a druhou rukou by to bořil. Líbí se mi na tom ovšem posílená možnost veřejné kontroly. Pokud bude obec zadávat pořád stejnému dodavateli, můžete si to snadno dohledat.

HN: Ministryně práce zmínila, že by se jí u veřejných zakázek líbila podmínka, že vítězný uchazeč bude muset dát práci nezaměstnaným. Už jste to spolu řešily?

Zatím ne. To lze nastavit jako bonusové kritérium, zadavatel to smí udělat už dnes. Co jsem hovořila se starosty, spíše zdůrazňovali, že by chtěli moci zadat kritérium, aby zakázky dostávaly místní firmy. Když jsem s nimi hovořila o tom, jak pomoci lidem v nouzi, říkali, že tento nástroj jim chybí.

HN: Přímo jako podmínku to ale v zákoně pravděpodobně nastavit nepůjde. Například u náročných specializovaných projektů, které vyžadují odborníky.

Je to hezká myšlenka, že by veřejný sektor při investování veřejných peněz zároveň řešil i otázku nezaměstnanosti. Asi obě cítíme, že by se to ale dalo vykývnout do absurdna a dobrý úmysl by dláždil cestu do pekla. Nemělo by se to v zákoně nařizovat, ale jen umožnit.

HN: Což už dneska jde. Takže je to spíš o nabádání zadavatelů.

Jako právník už jsem nastudovala hodně materiálů o právu morálky a společenské zodpovědnosti. To se nedá nařídit. Prostor pro společenskou zodpovědnost nelze sešněrovat zákonem. Ten může nastavit mantinely, ale nad tím je něco, co leží na firmách.

HN: Jde o stejný princip, jako že toho, kdo chce krást, nezastaví ani sebetvrdší zákon o veřejných zakázkách.

Mě to hodně dráždí i proto, že někdy se uchylujeme k alibismu: uděláme zákon a tím jsme ten problém vyřešili. Ani náhodou.

Více o chystaném zákoně o veřejných zakázkách čtěte ve čtvrtečních Hospodářských novinách. 

Čtěte více v Hospodářských novinách
Související