Prezident republiky a ministryně spravedlnosti se podle LN shodli na tom, že minimální věková hranice pro jmenování soudcem by měla být zvýšena na 35 let ("Soudcem až v pětatřiceti letech", LN Právo a justice, 27.10.2014). Tento nápad si zaslouží několik poznámek.

Dalo by se říci, že v souladu s nejlepší tuzemskou tradicí tvorby regulatorních politik vybrala hlava státu spolu s hlavou resortu neomylně jeden z nejméně relevantních, zato však nejsnáze medializovatelných parametrů regulovaného oboru. U prezidenta je to pochopitelné – jak víme od Douglase Adamse, jeho úkolem není moc vykonávat, ale odklánět od ní pozornost, a zástupná témata typu, zda se jako věkový práh pro výkon soudcovské role hodí věk 30 let nebo o pár let méně nebo více, poslouží v tomto ohledu stejně dobře, jako svého času třeba humbuk advokátní komory kolem advokátních talárů. Od ministra spravedlnosti bychom ovšem měli vyžadovat výkon moci, spíše než pouhé odklánění pozornosti od ní, a to výkon moci uvážlivý.

Jak LN přesně konstatovaly, Ministerstvo spravedlnosti by se touto změnou odklonilo od kariérního modelu soudcovského povolání k modelu úplně jinému – aniž by ovšem bylo známo cokoli o dalších, a velmi podstatných parametrech fungování tohoto "jiného" modelu.

Je přitom třeba říci, že již stanovením minimálního věku soudce na 30 let se Česká republika v roce 2003 dostala na samou hranici systému, v němž je povolání soudce pro absolventy práv přijatelnou kariérní alternativou. Absolvují-li mladí právníci tuzemských právnických fakult studium obvykle v 24 nebo 25 letech, pak stávající systém od nich vyžaduje 5 až 6 let výkonu pomocných čekatelských či asistentských funkcí uvnitř justice před tím, než mohou vůbec pomýšlet na jmenování soudcem. Uvážíme-li, že po tuto dobu pobírají relativně neatraktivní plat, požívají minimální společenskou prestiž, a že vyhlídky na skutečné jmenování na konci tohoto období jsou nejisté nejen kvůli omezenému počtu soudcovských míst, ale také kvůli nejasně stanoveným a netransparentně aplikovaným kritériím výběru nových soudců, pak je evidentní, že kariérní propozice, které dnes česká justice mladým právníkům nabízí, jsou atraktivní snad pouze s ohledem na přituhující konkurenci v privátní právní praxi a turbulentní vývoj domácí ekonomiky.

Zvýšením minimálního věku soudce o dalších pět let by zákonodárná moc učinila kariéru soudce pro absolventy právnických studií zcela neatraktivní. Znamenalo by to, že celý systém obsazování soudcovských funkcí by se definitivně přesunul k modelu, pro který zřejmě nemáme v češtině pojmenování, anglicky by se však označil jako "late entrant" nebo "lateral hire" model. Tedy model, který obsazuje uvolněná místa v systému uchazeči, rekrutovanými v pokročilé fázi života z jiné profesní kariéry. Touto jinou profesní kariérou by logicky byla především advokacie, mj. již proto, že její profesní zkouška bez dalšího k výkonu soudcovské funkce opravňuje.

Je pravdou, že pro "late entrant" modely existují v západním světě skvěle fungující precedenty, zejména ve Velké Británii a Spojených státech. Pravdou ovšem rovněž je, že tyto precedenty fungují na základě civilizačních zvyklostí a mechanismů, jež nelze bez dalšího očekávat v podmínkách České republiky.

Každý ministr spravedlnosti, který navrhuje v justičním systému země, jako je Česká republika, přechod na "late entrant" model, by měl současně předložit svou koncepci řešení následujících rizik a problémů systémové změny:

(a) Odměňování soudců a motivace kandidátů

Jak v LN konstatuje předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, platy soudců jsou sice "slušné", jsou však nižší, než výdělky "schopných advokátů". Slova "schopný advokát" bychom raději mohli nahradit slovem "finančně úspěšný advokát" – existují jistě případy technicky i lidsky skvělých advokátů, kteří nedosahují výdělků výrazně vyšších, než soudci, např. proto, že sledují jiné životní priority. Zásadním problémem pro každý "late entrant" model ovšem je, jak odlišit kandidáty neschopné a pragmatické (tedy takové, kteří se o práci v justici ucházejí proto, že v privátní praxi nejsou schopni vydělat ani tolik, kolik vydělávají soudci, přesto, že se o to snaží) od kandidátů schopných a idealistických (tedy takových, kteří jsou ochotni vzdát se pro ideu výkonu soudcovského povolání reálných příležitostí podstatně vyššího výdělku v privátní praxi). Skutečností bohužel je, že řada advokátů a jiných právníků, kteří by mohli být dobrými soudci, nebude v pětatřiceti letech (a ani řadu let poté) moci svou úspěšnou kariéru v privátní praxi opustit, jelikož by takové rozhodnutí pro ně a jejich rodiny znamenalo vážné finanční ohrožení. A naopak, o jmenování se budou ucházet advokáti a jiní právníci, jejichž kariéra v privátní praxi finančně úspěšná není. Pak zde bude skupina třetí zahrnující dvě podskupiny – jednak právníky, kteří jsou již natolik finančně zajištění, že soudcovský plat pro ně představuje přijatelné doživotní kapesné na průběžné udržovací náklady, a za druhé právníky, kteří celý život promyšleně minimalizovali své investiční náklady a svůj spotřební standard tak, aby si jednou mohli idealistický a finančně nevýhodný krok do justice "dovolit" – tedy takové, kteří – slovy uhlobarona René Ptáčka - nechtějí být bohatí, i když by mohli. Velmi by mne zajímalo, jakým výběrovým procesem hodlá ministryně spravedlnosti jednotlivé typy kandidátů identifikovat a roztřídit. Hodlá např. požadovat předložení daňových přiznání za posledních deset let s tím, že u těch, u nichž příjmy z privátní praxe nejsou impresivní, bude dále zkoumat, zda bohatí být nechtěli nebo neuměli? A bude u těch opravdu finančně úspěšných zkoumat, nakolik byly jejich příjmy legitimní a nakolik jsou třeba provizemi za "odkláněcí služby" různého druhu? Jde o fascinující a klíčové téma ministerského návrhu a na jeho podrobnější rozpracování se opravdu těším.

(b) Testování v pozici moci

Alena Macková z PF UK podle LN k tématu uvedla, že kandidáty na soudce je možné vybírat z příslušníků jiných právnických profesí, kteří v nich prokázali své odborné a lidské kvality. Na to lze samozřejmě reagovat otázkou, jak konkrétně mají být tyto kvality pro účely "late entrant" modelu verifikovány a hodnoceny. V soukromém sektoru je základním měřítkem kvality finanční úspěšnost. Kromě výše již uvedených problémů s finančními parametry však platí, že jak mezi finančně úspěšnými, tak mezi finančně neúspěšnými advokáty byste našli řadu právníků, od nichž byste si svůj právní spor rozhodně nechtěli nechat rozhodnout – a kupodivu to bude platit i obráceně. V systému doživotního jmenování soudců je vedle technické kvality (kterou lze konec konců při obsazování otevřených soudcovských pozic bez ohledu na profesní zkouškou znovu testovat) rozhodující zejména chování kandidáta v pozici, v níž má moc nad jinými lidmi. Skutečností však je, že většina české advokacie je z organizačního hlediska praktikována v malých praxích, v nichž jsou mocenské hierarchie velmi ploché, a ohledně větších praxí je zase velmi obtížné získat spolehlivé informace o tom, jak příslušný kandidát se svou mocí uvnitř organizace nakládal. (Ohledně právních odborů, v nichž působí podnikoví právníci, platí v principu totéž).

Lze samozřejmě namítnout, že stávající systém, v němž čerství absolventi práv vstoupí přímo do justice a nepoznají nic jiného, než standardy kvality a vzorce chování v ní převládající, vykazuje rovněž nedostatky. S tím nelze, než souhlasit. Velmi by mne nicméně zajímalo, jakým způsobem hodlá Ministerstvo spravedlnosti verifikovat a měřit ony odborné a lidské kvality u kandidátů, pocházejících z mimojustičního prostředí.

(c) "Networking" a konflikty zájmů

Každý alespoň trochu úspěšný právník je po deseti a více letech v profesi nutně začleněn do "společenských sítí", které mohou být pro úspěšnou privátní praxi nezbytné, pro nezávislý výkon soudní moci však mohou být přinejmenším problematické a přinejhorším katastrofální. Nejde tady jen o advokáty, kteří od svých drobných trestních klientů přijímají palmáre v "malých, neoznačených bankovkách." Ještě mnohem nebezpečnější mohou z tohoto hlediska být vazby mezi obchodní advokacií a podnikatelskými kruhy, a to jak v celorepublikovém měřítku, tak v měřítku lokálním. Každý "late entrant" model, který nechce justici vystavit zvýšenému riziku klientelismu a korupce, se musí s těmito riziky seriozně vypořádat. Velmi by mne zajímalo, jakým procesem hodlá Ministerstvo rizika tohoto druhu řídit. Bude od kandidátů vyžadovat řekněme přehled deseti největších klientů (z hlediska objemu fakturace) za posledních např. pět let? Bude vyžadovat bezpečností prověrky? Pokud ano, na jaký stupeň? Bude vyžadovat kombinaci obojího, nebo zamýšlí nějaká úplně jiná opatření? Přes všechny slabiny a selhání je "kariérní systém" z hlediska tohoto parametru nesrovnatelně bezpečnější a jsem velmi zvědav, jaké návrhy v tomto směru Ministerstvo spravedlnosti představí.

(d) Proces výběru kandidátů

Jak konstatovala prezidentka Soudcovské unie v citovaném textu, v současné době nejsou jasně upravena výběrová řízení a kritéria pro jmenování soudcem. Je to opravdu pozoruhodný výsledek státní moci na poli justice za posledních 25 let, a zejména pak za posledních 11 let, kdy byl minimální věk pro jmenování soudcem zvýšen na 30 let a kdy "kariérní model" již částečně přestal fungovat. Velmi by mne proto zajímalo nejen, jak hodlá Ministerstvo spravedlnosti verifikovat výše uvedená (a další) kritéria při přechodu na "late entrant" model, ale především, jakým formálním procesem, v jakém personálním obsazení, a za jakého zapojení veřejnosti mají být tato kritéria vyhodnocována.

Systém výběru soudců nemá být demokratický, má však být meritokratický. Stávající český model takový není, resp. tam, kde dospívá k meritokraticky přijatelným výsledkům, se tak děje navzdory institucionálnímu chaosu, který v otázce obsazování soudcovským míst vládne. Zvýšením minimálního věku soudce o dalších pět let nedojde k žádnému měřitelnému zlepšení stávajícího stavu. Jak praví jedno rčení, z mladých hlupáků vyrostou velmi pravděpodobně staří hlupáci. A ostatně, vycházím-li ze své životní zkušenosti, při pohledu o každých deset let zpět na sebe sama jsem dosti zarmoucen tím, jakého troubu vidím – a nemám zatím pocit, že by tento proces měl v následujících desetiletích ustat.

Návrh na další zvýšení minimálního věku pro jmenování soudce považuji za mimořádně nevhodný – pokud s ním ovšem nebude spojena promyšlená a propracovaná změna celého systému výběru soudců. Je možné, že bude – a v tom případě se na další návrhy Ministerstva spravedlnosti velmi těším.

(Zkrácená verze tohoto textu vyšla pod jiným názvem v LN dne 10/11/2014)

Související