Kromě mnoha jiných a mediálně probíraných změn přichází nový občanský zákoník (NOZ) s možností smluvně si upravit délku subjektivní promlčecí lhůt, a to v obou směrech – prodloužit i zkrátit.

Jenom připomeňme, že podle staré právní úpravy bylo toto principiálně umožněno pouze stranám v obchodním závazkovém vztahu. Objektivní promlčecí lhůta, tj. ta, která plyne ode dne, kdy majetkové právo dospělo, smluvně prodloužena být nemůže.

Promlčením rozumíme oslabení práva v důsledku marného uplynutí zákonem stanovené lhůty pro jeho uplatnění. Oslabení neznamená zánik práva, avšak dlužník (povinný) není po uplynutí promlčecí doby povinen svůj závazek splnit a soud nemůže promlčenou pohledávku (nárok) přiznat, pokud dlužník (povinný) promlčení práva u soudu namítne.

Není-li v zákoně stanovena pro specifická práva subjektivní promlčecí lhůta jiná, pak obecně platí, že trvá tři roky ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 NOZ). Z ustanovení § 630 odst. 1 NOZ vyplývá, že tuto zákonnou promlčecí lhůtu si smluvní strany mohou ujednat kratší nebo delší, pokud bude trvat alespoň jeden rok a ne déle než patnáct let. Výjimku tvoří případy, kdy se jedná o promlčení práva na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví nebo o promlčení práva vzniklého z úmyslného porušení povinnosti. V takové situaci si smluvní strany mohou sjednat pouze delší promlčecí lhůtu, než je uvedeno v zákoně.

Vzhledem k tomu, že takové ujednání však nemusí být vždy stejně výhodné pro obě smluvní strany, zavádí § 630 odst. 2 NOZ ochranné opatření, které stanoví, že v případě sjednání kratší nebo delší lhůty v neprospěch slabší strany se k takovému ujednání nepřihlíží. Zákonodárci šlo zjevně o to, aby se vyloučila možnost porušení spravedlivé rovnováhy vzájemných práv a povinností smluvních stran tím, že silnější ze stran nepřiměřeně na úkor slabší strany zneužije své profesní znalosti, hospodářské převahy či závislosti slabší strany. Toto ustanovení je z principu obligatorní, strany tedy nemohou jeho použití dohodou vyloučit.

Interpretační problémy, které s výše uvedeným souvisejí, se týkají toho, jak si lze vykládat pojem „slabší strana“. NOZ, ani žádný jiný právní předpis tento termín nedefinuje ani nijak blíže nespecifikuje, byť s ním česká legislativa běžně pracuje.

Tradičně se za slabší stranu požívající zvláštní ochrany, nebo zasluhující si takovou zvláštní ochranu, považují per definitionem lidé nějakým způsobem znevýhodnění, jako jsou např. děti, senioři, zdravotně hendikepovaní apod.

Slabší stranou se rozumí také spotřebitel, tj. člověk, který z podstaty svého civilního postavení vstupuje do smluvního vztahu s podnikatelem, u kterého se předpokládá jistá převaha odborných znalostí a zkušeností. Sám NOZ obsahuje definici v § 419 (každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná) a definici podnikatele v § 420 odst. 1 (osoba samostatně vykonávající na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku) a s ohledem na ochranu spotřebitele v § 420 odst. 2 (každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele).

V případě pochybností při případné identifikaci slabší strany je třeba pečlivě zvažovat okolnosti konkrétního ujednání. Slabší stranou bude nepochybně vždy ta, která je ve výrazně horším hospodářském postavení, která je nějakým způsobem na druhé straně závislá či která měla výrazně nižší možnost ovlivnit obsah sjednávaného závazku, např. s ohledem na své osobní znalosti, zkušenosti či odbornou kvalifikaci (např. vztah spotřebitel - dodavatel, zaměstnanec - zaměstnavatel, nájemce bytu – pronajímatel, klient – advokát apod.). Vztah slabší – silnější strana lze tedy uplatnit i mezi podnikateli za předpokladu, že budou naplněny výše uvedené indikativní znaky.

Pokud tedy dojde v případě smluvního vztahu k ujednání o odlišné délce promlčecí lhůty v neprospěch slabší strany, nebude se k takovému ujednání přihlížet a mezi stranami se nadále budou aplikovat promlčecí lhůty v délce stanovené zákonem.