Včera večer jsem se zúčastnil příjemného inkluzivního posezení s několika Svobodnými a několika pravdoláskaři v jedné pražské hospodě. Bylo fajn poznat lidi, které jsem předtím znal jenom z Twitteru. Ještě lepší bylo vidět, že spolu tyto dvě názorově nehomogenní skupiny mohou u piva normálně, lidsky komunikovat a zároveň se přitom dobře bavit.

Jak už to v takové společnosti bývá, na malou chvilku přišla řeč také na Evropu a federalizmus. Využil jsem příležitosti a sugestivně jsem se zeptal, co mají Svobodní proti federaci (věděl jsem, že část Svobodných nemá proti federaci evidentně nic). Bohužel jsem se ale zeptal všech najednou, a tak mi taky začali najednou i odpovídat, což nebylo úplně optimální pro nějakou navazující debatu. Pochytil jsem několik možných výtek, jejichž společným jmenovatelem byla obava z centralizace. Pokusím se je tady zopakovat a v krátkosti na ně zareagovat.

První výtka vychází z předpokladu, že federace je forma centralizace, ve které se federální vláda stane jediným centrem moci, které řídí všechno ostatní. Federace zde představuje superstát, který nařizuje členským státům, co mají dělat.

Otázkou je, zda je tento předpoklad opodstatněný. Daniel Elazar by s ním nesouhlasil. Ve svém Exploring federalism píše, že charakteristickým rysem federací je princip necentralizace (non-centralization). Podle něj je moc ve federaci rozptýlena do několika mocenských center, která na sebe navzájem nemůžou. Jedno centrum moci (federální vláda) nemůže ovlivňovat (dělat zákony pro, rušit, modifikovat) druhé centrum moci (vládu členského státu) a naopak. Existence a integrita obou úrovní vlády je garantovaná v ústavě, která může být změněna jenom za společného souhlasu obou (federální úrovně a úrovně států). Jinými slovy, federální vláda se může pohybovat jen v jí jasně vymezeném prostoru; nemůže například rušit zákony států, které se jí nelíbí, vytvářet nové zákony pro státy, nebo dokonce rušit státy jako takové či měnit federální ústavu. Státy na druhou stranu nemohou zrušit federaci tím, že by z ní jednostranně vystoupily, a ani jim není dovoleno zasahovat do kompetencí federální vlády. Ve svém vlastním prostoru si ale mohou obě úrovně dělat, co uznají za vhodné.

Podle Elazara nemá necentralizace nic společného s decentralizací. Decentralizace znamená, že existuje nějaké mocenské centrum, které se na základě své dobré vůle rozhodne některé své pravomoci svěřit periferním částem. Háček je v tom, že tento jednostranný akt laskavosti může být tím samým mocenským centrem zase jednostranně odčiněn v procesu opětovné centralizace. To ve federaci nejde, protože je vždy potřebný souhlas všech mocenských center. Proto nemá v případě federace smysl mluvit o centru a periférii nebo představovat si federální stát jako pyramidu moci. Daleko lepší je vizualizace pomocí nějakého jiného uspořádání, ze kterého nevyplývá hierarchie mezi jednotlivými centry.

Podle další související námitky jde o centralizaci, protože federace znamená vládu pro větší množství občanů.

Slovo centralizace je zde ale použito v jiném, přijatelnějším významu než v předchozím případě. Nejde tu o vytvoření jednoho všeobjímajícího centra moci, které řídí všechno ostatní, ale o vytvoření nového centra moci, které existuje paralelně s těmi již existujícími a není jim nadřazeno. Občané doslova dojdou k závěru, že jejich stávající centra moci již nevyhovují jejich potřebám či potřebám doby, a tak přerozdělí pravomoci novým způsobem. Některé pravomoci odeberou dosavadním centrům (státům) a svěří je novému centru (federální vládě), zatímco výkon ostatních pravomocí nechají nezměněný. Vznikne tedy nová úroveň vlády se souhlasem těch, kterým se bude vládnout. Jde o nové rozdání karet, přičemž počet karet zůstane zachován. Jde jen o to, kdo s nimi bude hrát - státy, nebo federální vláda. Občané i nadále zůstávají suverénní, stejně jako byli předtím.

Mezi řádky této druhé námitky bylo možné ještě vycítit obavu z toho, co se stane, když moc na federální úrovni uchvátí někdo, kdo je z našeho pohledu naprosto nepřijatelný - tuším, že padlo slovo magor.

Výše zmíněný Daniel Elazar píše, že federace je navržená pro to, aby bránila vzniku tyranie, aniž by ale bránila vládnutí. Na jiném místě zase říká, že ústředním zájmem skutečného federalizmu ve všech jeho odstínech je svoboda. Svoboda pro ty, kdo vytvoří federaci, což jsou v ideálním případě občané. To je v souladu s Jamesem Madisonem, který ve Federalistovi č. 10 rozvíjí teorii rozlehlé republiky, když tvrdí, že federace je díky rozmanitosti svých zájmů těžším cílem pro vznik případné tyranie než malá republika.

Magorem zde ale nemusí být nutně myšlen tyran coby uzurpátor moci. Ten by to měl ostatně ve federaci mnohem těžší než v unitárním státě, jedno jak velkém.

Dotyčný mohl mít na mysli prostě někoho, jehož politika mu nevyhovuje a koho by musel trpět. Jenže to se mu může stát v každém státě, lhostejno zda federálním, či unitárním. V obou případech by byl v postavení občana republiky - jednou jako občana svého členského státu a podruhé jako občana federace. A v obou případech by byl mezi občany se stejnými zájmy, takže by se mu nestávalo, že by byl jako občan jednoho státu přehlasován občany většího státu na základě státní příslušnosti. To proto, že na federální úrovni existují jen federální zájmy a federální občané a na úrovni členských států zase jen občané a zájmy členských států.

Související