Akademický svět je zvláštní. Má rád tradice, ale chce být moderní. Má rád nezávislost, ale potřebuje financování od státu. A má stejný problém jako hokej či fotbal − téměř každý je odborník na problematiku vysokoškolského vzdělávání. Vždyť například v Praze má vysokoškolské vzdělání každý pátý člověk a počet vysokých škol na obyvatele nás jistě řadí na první místa celosvětových žebříčků.

V rozjitřené atmosféře, kdy pan prezident odmítl jmenovat dva docenty z Univerzity Karlovy a jednoho z Vysoké školy ekonomické v Praze, začínají další diskuse o nutných změnách ve vysokém školství. Tyto diskuse jsou samozřejmě legitimní, ale počin pana prezidenta je vyvolal v nejméně vhodnou dobu. Dlouhých osm let vznikala novela vysokoškolského zákona, kterou bude projednávat Poslanecká sněmovna. Když se konečně shodli tři hlavní aktéři, tedy ministerstvo školství, Rada vysokých škol a Česká konference rektorů, na její podobě, přijde znenadání zpráva z Pražského hradu.

Podle mého názoru dává současná úprava vysokým školám maximální samostatnost při zachování náročnosti a objektivnosti jmenovacího profesorského řízení. Celý proces začíná na základě iniciativy uchazeče, jenž předloží náležitosti dané zákonem a také doporučení uznávaných odborníků z oboru. Děkan fakulty stanoví hodnoticí komisi složenou z větší části z profesorů či docentů, kteří působí na jiných univerzitách. Po doporučení komise následuje tajné hlasování vědecké rady fakulty a následně vědecké rady univerzity.

Řízení ke jmenování profesorem nemají všechny vysoké školy, může probíhat pouze na vysoké škole, která má akreditovaný doktorský studijní program, v jehož rámci se na ní vyučuje daný obor. Ale co je z hlediska autonomie vysokých škol velmi důležité, nikdo nám nestanovuje kvóty, kolik profesorů smíme mít, ani kritéria, podle kterých řízení probíhá. Záleží tedy takřka výhradně na vysokých školách, kolik a jak kvalitních vysokoškolských profesorů bude tato země mít.

O tom, že svou zodpovědnost berou univerzity velmi vážně, svědčí skutečnost, že z 15 tisíc akademických pracovníků, jejichž mzdy jsou hrazeny ze státního rozpočtu, je necelých 12 procent profesorů. Proto by bylo zbytečné, a možná i kontraproduktivní, zavedený, dobře fungující systém měnit jen kvůli tomu, že současný pan prezident není "strojem na podpisy".

Novela vysokoškolského zákona zpřesňuje proces jmenování, ale ponechává symboliku jmenování v rukou prezidenta. Formální jmenování profesorů by totiž mělo být pro nejvyššího představitele každé země poctou, kterou prokazuje úctu univerzitní vzdělanosti. Je tomu tak ve Francii, a dokonce i ve Velké Británii, kde královna jmenuje nejvýznačnější, takzvané Regius profesory na prestižních univerzitách, jako jsou Cambridge nebo Oxford. Takže jmenování není přežitek z dob rakousko-uherské monarchie, jak se dnes často uvádí.

Věřím proto, že nedůstojná situace kolem nejmenování tří docentů neohrozí novelu vysokoškolského zákona a nevyvolá snahu o zavedení změn na poslední chvíli kvůli situaci, která je spojená pouze se současným panem prezidentem. Všichni jeho předchůdci od dob první republiky neměli se jmenovacím profesorským řízením problém a ceremoniál v Karolinu, na půdě nejstarší univerzity ve střední Evropě založené Karlem IV., jim proti mysli nebyl.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru