Podle Jana Pešky z Národního ústavu pro vzdělávání je potíž s nedostatkem absolventů technických oborů středních škol a učilišť celá trochu zkreslená. Nejde o to, že by na ně žáci nechtěli, ale jsou prostě slabé populační ročníky. Ovšem i samy střední odborné školy mohou udělat hodně pro to, aby k sobě žáky přitáhly. "Cesta je udělat si dobré PR tím, že ukážou skutečnou atraktivitu těch oborů," říká Peška.
HN: Firmy si stěžují, že je na trhu málo absolventů technických oborů a že nemají odkud získávat vyučené řemeslníky. Jak velký je to problém?
Nechci to bagatelizovat, ale faktem je, že struktura žáků, kteří po základní škole jdou do odborného vzdělávání, se v posledních 15 letech nijak výrazně nemění. Například se říká, že mladí lidé, místo aby šli do učení, spíš nastupují do oborů s maturitou. Ale ve skutečnosti to tak dramatické není. Ty podíly jsou už roky téměř stejné. Důvod, proč máme málo vyučených řemeslníků, je ten, že se mění celá populace a mladých lidí celkově ubývá, takže i vyučených vstupuje na trh práce méně. Ubývá i žáků, kteří nastupují na gymnázia. Problém zdaleka není pouze v tom, že by o řemeslné obory nebyl zájem. Například u učebních oborů ve skupinách strojírenství a strojní výroba nebo potravinářství naopak podíly přijatých žáků v posledních letech mírně stoupají. Celkově ale mladých lidí na trhu práce ubývá, teď školy opouštějí ty slabší ročníky, takže je absolventů méně. Zatímco v roce 1990 nastupovalo v Česku do středních škol 190 tisíc žáků, dnes jich je 90 tisíc.
HN: Takže podle vás za to nemohou střední školy, ale jednoduše jde jen o generační propad?
Klíčové je, že z toho nemůžeme vinit jenom školy. Ovšem ano, souhlasím s tím, že podíl technicky vzdělávaných mladých lidí je nízký a že by bylo dobré, kdyby jich bylo víc. Ten problém je ovšem z velké části daný populačně slabou generací mladých.
Vystudoval informační technologie na Univerzitě Hradec Králové, než nastoupil do Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV), pracoval jako programátor a učil na IT kurzech. V NÚV působí od roku 1999, nejprve jako vedoucí pro kurikulum odborného vzdělávání a nyní jako zástupce hlavního manažera projektu Národní soustava kvalifikací, což je registr všech profesních kvalifikací uznávaných na území Česka.
HN: V tom případě to znamená, že je o mladé lidi ještě větší přetahovaná. Co mají střední škola nebo učiliště dělat, aby i z tohoto mála mladých lidí získaly nové žáky?
Do škol směrují žáky jejich rodiče podle toho, co si myslí, že jim pomůže zajistit spokojenost a úspěšnost v životě. Je tedy potřeba rodičům ukázat, že i řemeslo má velmi dobrou perspektivu. A musí to ukázat škola spolu se zaměstnavateli, zřizovateli, s ministerstvem školství a i za podpory médií. Jednoduše by rodiče žáků měli vidět, že pokud chtějí mít úspěšné děti, řemeslo není vůbec špatná cesta. Že obraz řemeslníka, jak pracuje někde špinavý v dílně za málo peněz, je jen přetrvávající stereotyp z 90. let, ale že dnes už tohle vůbec neplatí. Naopak. Být dnes například autoklempířem většinou znamená pracovat v čistém prostředí se špičkovými technologiemi za velmi dobrý plat. A navíc, toto povolání je na trhu tak žádané, že máte v podstatě jistotu stabilní práce a toho, že pro vás vždy bude dostatek zakázek.
HN: Čím může škola přispět k tomu, aby se pověst řemesel zlepšila a aby slovo řemeslník získalo větší prestiž? A především, když už se někdo řemeslu vyučí, aby získal při studiu dost praxe pro nástup do práce?
Už více než dva roky běží poměrně významný projekt ministerstva školství s názvem Pospolu. Má za úkol zmapovat příklady dobré praxe a navrhnout, v čem by se měla zlepšit spolupráce škol a firem. Například víme, že je problém s kvalifikací učitelů na středních školách. Už teď například platí, že odborník z praxe, který učí maximálně na polovinu úvazku, nepotřebuje mít pedagogické vzdělání. To je novinka z loňského roku a umožňuje to více odborníkům přímo z firem učit praktickou výuku. Pokud mají být absolventi u firem dobře zaměstnatelní, je prostě potřeba, aby se učili to, co podniky v té dané oblasti aktuálně potřebují. Dalším záměrem ministerstva, jak zvýšit prestiž vyučení, je zavedení takzvané mistrovské zkoušky, kterou by mohli absolventi po určité praxi v oboru složit, a získat tak potvrzení, že už ty dovednosti zvládají i prakticky.
HN: Jak by škola měla přesvědčit žáky o tom, že stojí za to, studovat její učební obor? Měla by třeba investovat do klasických PR kampaní?
PR kampaně v žádném případě ne. Není cestou, že by školy mezi sebou soupeřily, přetahovaly se o žáky a ubíraly si z koláče, který ale zůstane pořád stejně malý. Řešením je udělat si PR tím, že ukážou skutečnou atraktivitu těch oborů. Například to, jaká je míra nezaměstnanosti jejich absolventů − u mnoha technických oborů je velmi nízká. Mají to ukazovat žákům i rodičům. Dalším krokem je dobré kariérové poradenství už na základních školách. Tam je strašně moc stereotypů, že strojírenské obory jsou špinavá práce, ale ono to není pravda. Jsou skutečně provozy, ve kterých se chodí v bílém plášti a v nichž by se dalo jíst z podlahy. Takže s kariérovými poradci ze základních škol by měly střední školy přijít do styku a těch stereotypů se zbavit. Ale stejně tak by s nimi měli komunikovat i zaměstnavatelé, tedy firmy. Další možností, jak si zvýšit kredit, jsou různé stáže pro učitele. Zvlášť učitelé odborných předmětů by měli část roku strávit na praxi přímo ve firmách. Je strašně důležité, aby učitel na odborné škole věděl, k čemu je to, co on učí.
HN: Co ještě je možné pro propagaci řemesel udělat?
Mezi kroky ministerstva školství, které mají podpořit technické vzdělávání, patří i zavedení výchovy k manuální zručnosti v mateřských školách a povinné polytechnické výchovy na druhý stupeň základních škol. Ze základních škol totiž mnohdy dílny vymizely, a přitom vést už odmalička děti k manuální zručnosti a umožnit jim poznat radost z vlastnoručně zhotoveného díla je pro jejich další směřování důležité. Další pomocí jsou i sdílené dílny, kdy děti ze základních škol chodí během výuky pracovat do dílen na středních školách a už v tomto věku se s tím prostředím sžívají.
