Po schodech berlínského Konzerthausu kráčí muž v cylindru, s motýlkem, hůlkou a malým psíkem. Na fotce by to mohlo vypadat jako scéna ze 30. let minulého století. Kdyby šestice sloupů nad schodištěm koncertní síně nebyla obsypána čtrnácti tisíci oranžových záchranných vest, mezi nimiž visí člun a plátno s obřím twitterovým tagem #Safe­Passage.

Instalaci má na svědomí čínský umělec a berlínský rezident Aj Wej-wej a vesty pocházejí z řeckého ostrova Lesbos, kam se Aj v průběhu uprchlické krize opakovaně vydával.

Muž s hůlkou a psíkem je místní zpěvák Henry de Winter a předevčírem kráčel spolu s mnoha dalšími osobnostmi na charitativní večer Cinema for Peace Gala. Právě pro tuto akci spojenou s dražbou obrazů vyzdobil Aj architektonickou dominantu náměstí v berlínské čtvrti Mitte.

S výtvarníkovým upozorňováním na uprchlickou problematiku se setkali nedávno i čeští návštěvníci Národní galerie, před jejímž Veletržním palácem Aj vystavuje sérii soch Zvěrokruh. Ty přikryl zlatou fólií, do níž záchranáři balí promrzlé běžence. Zlatisté fólie pableskující do tmy dominují i jednomu z mnoha vizuálně uhrančivých záběrů italského filmového dokumentu Fuocoammare, který na Berlinale soutěží o Zlatého medvěda.

Festivalu se někdy vytýká, že dává politice přednost před uměním. Na letošním 66. ročníku zaštítěném heslem "Právo na štěstí" lze na uprchlíky narazit ledaskde. Před pokladnami kin není možné přehlédnout boxy s nápisy "Uprchlíci potřebují vaši pomoc", na některých projekcích lze potkat migranty, kteří dostali vstupenky zdarma, George Clooney debatoval o imigraci s Angelou Merkelovou.

Na festivalu se promítá dvacítka filmů pocházejících z arabského světa, arabský film se po dvaceti letech hraje v hlavní soutěži, a dokonce ji minulý pátek zahajoval. Po dvou třetinách soutěžního programu však je zřejmé, že o žádnou úlitbu politice před kvalitou nejde.

Tuniský "otvírák" soutěže Inhebbek Hedi patří k největším překvapením festivalu a dokument Fuocoammare k nejžhavějším adeptům na jednu z hlavních cen.

Režisér snímku Fuocoammare, Gianfranco Rosi, už filmem Sacro GRA o životě kolem římské dálnice s jako vůbec prvním dokumentem vyhrál před třemi lety v Benátkách. A historické prvenství dokumentu na Berlinale, dalším z přední trojice světových festivalů, není vůbec nereálné.

Fuocoammare, v překladu Oheň na moři, se odehrává na italském ostrově Lampedusa. "Jediné, co potřebuji, je čas," popsal na tiskové konferenci Rosi svou tvůrčí metodu založenou na pozorování a trpělivosti. Na Lampeduse sleduje osmiletého chlapce z místní rybářské komunity a jeho všední klukovské hrátky, mezi něž patří výroba praků či střelba do opuncií. Ale také pozoruje − bez jediného komentáře či intervence − aktivity spojené se záchranou dehydrovaných, vyhladovělých uprchlíků, kterých na Lampedusu míří desítky tisíc. Od mlčenlivých záběrů na radary a startující vrtulníky až po zbědovaná těla na pokraji života a smrti.

Spojení živelných protikladů, ohně a vody, v názvu Fuocoammare pochází z tradiční rybářské písně a spojování zdánlivých protikladů je i hlavním znakem Rosiho dokumentu, který ze dvou linií splétá podobně živelný tvar. Všednodenní chlapcovy aktivity jsou plné jemného humoru, jako když hypochondricky a překvapivě k svému věku lamentuje u lékařů, ale někdy jde o tajemné, lyrické situace, jejichž vrcholem je noční výprava do houštin a velmi blízké setkání s malým ptáčkem.

Také z anonymních zástupů se stávají lidé, ať už sledujeme počátky života pod ultrazvukem lékaře, či fotbalový turnaj afrických zemí na hliněném plácku s PET lahvemi místo branek. Elegantní spojení místních tradic a drobných starostí malého hrdiny s otázkami života a smrti má moc osvobozovat ze zajetí stereotypů.

Dokument Fuocoammare stojí na hraně toho, co je možné ukázat, aby tvůrci nepřekročili zákonitosti vkusu i etiky. Svým vytříbeným filmem však režisér Rosi umí uchvátit esteticky, apelovat politicky a zároveň zůstat hluboce morální.