Kde provést další (filmovou) invazi, ptá se opakovaně americký dokumentarista-provokatér Michael Moore v novince Where to Invade Next, která měla evropskou premiéru na právě probíhajícím festivalu Berlinale. Režisér snímku Fahrenheit 9/11, s nímž zvítězil v Cannes, či Bowling for Columbine, který mu přinesl Oscara, svou soukromou invazí v novém dokumentu "obšťastňuje" škálu zemí: od Itálie a Francie přes Norsko, Finsko či Island až po Tunisko.
Vyzbrojen kšiltovkou a americkou vlajkou Moore nevyráží ukrást ropu, ale myšlenky. Kdo by čekal kritiku americké zahraniční politiky, bude zklamán. Tvůrce na své misi hledá věci, které jinde ve světě fungují líp, a je odhodlán přivést je zpět do USA, na "přilepšenou".
"Jistě tu není všechno bez problémů, ale přijel jsem natrhat květiny, nikoli plevel," říká Moore uprostřed Itálie, kde se finanční ředitelé usmívají a ptají se, k čemu by bylo dobré být bohatší. Všichni tu přece myslí hlavně na sex a prázdniny a na dvouhodinový oběd nevyráží do kantýny, ale domů.
Jde o sbírku klišé? Manipuluje Michael Moore s city publika? Nepochybně. Zároveň je tentokrát o poznání více bavičem než prudičem jako v předchozích dokumentech.
V úvodní fotomontáži navrhuje režisér šéfům ozbrojených sil od letectva po mariňáky, ať tentokrát vyšlou "do světa" jeho. A tak zapichuje vlaječky především do mapy Evropy. Že je nutné jeho vpád do každé ze zemí brát s rezervou, prozrazují už úvodní infografiky: Nejznámější osobnosti Itálie? Ježíš, Don Corleone, Super Mario. Zábavné zajímavosti v Německu? Žádné.
Moore přivádí k šílenství každého, kdo vnímá dokumentární film jako nástroj objektivního zkoumání světa. Dokument podle Moora je subjektivní "citovou výchovou", tentokrát spíš pomocí pozitivních obrazů než podpásovým útokem na slabiny amerického způsobu života, politiky či chodu institucí. I na ten se dostane, ale přece jen v menších dávkách než v dokumentech Fahrenheit 9/11 či Bowling for Columbine.
"Ve Francii jsem zamířil poobědvat na místo, které mělo kvality čtyřhvězdičkového hotelu, do školní jídelny," pronáší filmař své průpovídky a komický účinek je místy neodolatelný. Moore sedí u stolu s malými školáky, kteří pijí vodu, a kuchař jim nosí jednotlivé chody. Od sýrů, jejichž názvy průměrný Američan nebo Čech nezná, po jehněčí špízy.
Režisér se setkává s prezidentem Slovinska, kde studium na vysoké škole nevede k obrovskému dluhu, s portugalskými policisty, kteří by ho nezatkli, ani kdyby měl v kapse pytlík kokainu, či s Islanďankami, které se o chod bank a dalších státních či soukromých institucí starají jinak než Islanďané.
Když padla většina islandských bank, přežila jediná. Vedly ji ženy, jejichž investice se podle Moora řídily jedním pravidlem: "Nakupujeme jen to, čemu rozumíme."
Není třeba do hloubky rozumět nedávné finanční krizi, aby bylo zřejmé, že toto nebyl standardní burzovní model. Moore se ptá, jak by finanční svět vypadal, kdyby místo Lehman Brothers existovala banka Lehman Sisters a kdyby zodpovědné, či spíš nezodpovědné bankéře soudili jako na Islandu.
Ke konci filmu dochází na závažnější tón. Ale sestřih záznamů z YouTube, které zobrazují to nejhorší z amerických věznic, v kontrastu s idylou norského zařízení s maximální ostrahou, kde vrahové mají přístup ke kuchyňským nožům i klíčům, lze snadno napadnout.
Přesto se ve výmluvných, emotivních detailech Moore dotýká podstatného. Muž, kterému masový vrah Breivik zabil syna, odmítá, že by se měla v Norsku zpřísnit jakákoliv pravidla.
Michael Moore v celém svém filmu navrhuje, že by se Amerika mohla nad evropskými zlepšováky, které přitom mají původ už v amerických ideálech a mnohdy přímo v ústavě, zamyslet. Je to ten nejkrásnější způsob propagandy. A je tak těžké mu nepodlehnout.
