Po úspěchu předloňského dramatu Cesta ven na festivalu v Cannes i u domácí kritiky se režisér Petr Václav ocitl v pozici, kterou znají mnozí mezinárodně úspěšní tvůrci. Jejich filmy putují po světě, sbírají ceny, ale doma do kin přijde jen pár tisíc diváků. "Dnes jsou festivaly strašně důležité, je to celý další trh," poznamenává producent Václavova nového filmu Nikdy nejsme sami Jan Macola. Snímek po únorovém uvedení na Berlinale pozítří vstoupí do českých kin.

"Chtěl jsem natočit něco odlišného. Scénář je oproti přímočaré Cestě ven mnohem literárnější," říká Václav, který za film na festivalu v Berlíně získal cenu čtenářů německého deníku Tagesspiegel. Tato divácká cena potvrzuje, co ukazuje i samotný snímek: Václav nechce režírovat vážné sociální filmy pouze pro festivalové poroty.

"Nesnáším tu východoevropskou hlubokomyslnost, nechci točit dlouhé filmy," vysvětluje, jak to, že se jeho snímek, který se rovnoměrně věnuje hned osmi postavám, vejde do hodiny a tři čtvrtě. "Dnešní doba neumožňuje říkat: Je to těžké, budeš u toho trpět," poznamenává.

"Jsme sociální bytosti, nemůžeme žít sami, a zároveň nás ostatní mohou omezovat a hrát s námi různé hry. Každý žije skrze toho druhého, skrze lásku, nenávist, zášť, podléhání a dominanci," tvrdí režisér, v jehož novince opět hrají romští neherci z Cesty ven, ale spolu s nimi i Karel Roden či Lenka Vlasáková. "Všichni spolu souvisí a všem se jim změní životy tím, že se potkají."

Václavův film vzdáleně připomíná povídkové skládanky typu Amores perros. Střídají se v něm různé osudy i komické situace se smutnými scénami. "Ale není to takové to české 'pohladíme'. Ve stylu 'sice byl fízl a komunista, ale byl to hodný člověk a dovedl si s chlapama zajít na pivo.'"

Snímek se okrajově dotýká nostalgie ke komunismu, xenofobie i imigrantské tematiky, avšak podle Václava jde o nadčasová témata. "Chtěl jsem postihnout ducha doby, ale nejde o žádnou aktualitu. Film není žurnál."

Pro Václava je důležité, aby jeho snímky byly zábavné a lehké. Význam lehkosti si uvědomil při natáčení dokumentu Zpověď zapomenutého. Ten se týká světa opery 18. století. "Zvlášť v dnešní době, kdy máte tisíce vjemů, je lepší mít tempo Mozarta než Mahlera," glosuje rytmus svého nového snímku.

"Stopáž je předmětem věčných debat, všichni distributoři chtějí, aby byl film co nejkratší," poznamenává. "To je vlastně největší zápas, který autor se sebou má. Risk je, že je člověk příliš zamilovaný do svého díla. Jak říkal Faulkner: 'We have to kill our darlings.' Musíme zabíjet nejen miláčky, ale i to miláčkovské tempo, nepřeceňovat význam své vlastní práce."

Karel Roden ve snímku hraje vyšinutého hypochondrického podivína, jednu ze svých nejbizarnějších kreací. Některé z jeho scén, například nasazování kondomu na jazyk, aby se mohl bezpečně oddávat kouření cigarety, patří k vrcholům současné české filmové komiky. Ale snímek stojí na přesném herectví všech zúčastněných.

Film

Nikdy nejsme sami
Scénář a režie: Petr Václav
Falcon, distribuční premiéra 7. dubna

Václav není divadelní typ režiséra, s herci příliš nezkouší. Vše se odehrává až skrze kameru, přímo v dekoracích na place. "Karel Roden nenávidí zkoušení. Lenka Vlasáková nepotřebuje zkoušet, má vše připravené dopředu, a Zdeněk s Klaudií jsou přímočaří buldozeři," popisuje režisér, jak funguje spolupráce známých hvězd s hereckými talenty Zdeňkem Godlou a Klaudií Dudovou, které objevil při natáčení Cesty ven.

V Berlíně si film vedle recenze v americkém Hollywood Reporteru, vyzdvihující právě Godlův výkon, odnesl nadšenou kritiku třeba z Brazílie. Recenze se pozastavila nad zvláštním významem lesa, o jehož povaze Roden hovoří a v němž vše končí v dramatickém finále.

Václav se zamýšlí nad romantickým principem lesa, který máme společný s Němci. "Ital či Francouz nemá vztah k mechu a k hvozdu, nad kterým letí orel. Ale brazilský recenzent vnímal les spíše jako metaforu animality. Když popraská lesk kultury, pod ním se zjeví zvíře."

Související