Maličkého mouřenína, který si labužnicky přikládá ke rtům šálek kávy na obalu Kofily, je načase vyměnit. Tedy ne doslova, oblíbená cukrovinka, jež s malou grafickou úpravou přežila nezměněna přes osmdesát let, ať zůstane, ale její autor by už měl konečně vystoupit z jejího stínu.

Malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a grafický designér Zdenek Rykr toho za svůj nedlouhý, z vlastní vůle ukončený život dokázal mnohem víc. Výstava ve Veletržním paláci nazvaná Zdenek Rykr a továrna na čokoládu zachycuje neobyčejně široký záběr modernistického umělce i jeho tragický konec.

"Je mi záhadou, jak si ho Orionka vyhlédla," říká kurátor Národní galerie Vojtěch Lahoda, který je autorem výstavy. "Bylo mu jednadvacet, měl za sebou teprve pár reklam s rafinérskou tematikou a dva tři plakáty na majálesy, jinak nic. Nebyl ani vystudovaný." Jedna z nejúspěšnějších prvorepublikových továren "na orientálské cukrovinky a čokoládu", dodnes známá pod značkou Orion, totiž v roce 1921 tehdejšímu kolínskému studentovi sama poslala nabídku ke spolupráci.

Začínající umělec se musel cítit jako hvězda, kromě perspektivního zaměstnání, které mu v dalších letech přineslo jméno i velmi dobré finanční zabezpečení, dostal ve stejném roce ještě jednu prestižní nabídku. Ta jistě zahojila zklamání z nepřijetí na akademii.

"Oslovila ho skupina Tvrdošíjných, aby s nimi vystavoval. Oni byli vrcholem soudobého umění u nás a on nebyl vůbec známý. To je pro mě také záhada, jak na něj přišli," přiznává kurátor, který jinak práci i život Zdenka Rykra zná velmi podrobně.

Velkou Rykrovu výstavu připravil v Galerii hlavního města Prahy už v roce 2000 a od té doby sleduje, jak se pomalu vyrovnává nepoměr v Rykrově odkazu. "Pan Kofila" je stále častěji připomínán nikoliv svou reklamní tvorbou, ale obrazy. "Objevuje se na zahraničních výstavách, na přehlídkách českého moderního umění. U nás také, na výstavě Konec avantgardy byl bohatě zastoupen jako příklad umělce aspirujícího na pojem zvrhlé umění," vzpomíná na pět let starou přehlídku Lahoda.

Za to, že jej téměř nikdo ze současníků nebral vážně jako umělce, může výtvarníkova nekonvenčnost a také prostořekost. Rykr, který nakonec vystudoval dějiny umění a archeologii, hojně publikoval. A dovolil si mimo jiné napsat o tehdejší malířské ikoně Emilu Fillovi, že jeho obrazy jsou nepůvodní a že je "drží jen hřebík na zdi". Tím se znemožnil u všech výtvarných spolků, bez jejichž podpory nebylo možné účastnit se žádné významnější přehlídky. A nepomohlo ani to, že se Fillovi dodatečně omluvil. "Josef Čapek o Rykrovi napsal, že byl outsiderem na špici, tedy že stál sice mimo, ale byl vidět," dodává Lahoda.

Rykr si pořádal výstavy sám, pro kritiky byl ale nepřijatelný. Střídal ve zběsilém tempu styly, když se mu zdálo, že si nějaký modernistický výraz osvojil, pustil se do jiného. "Tehdy to bylo bráno jako něco, co popírá vizitku umělce. Na první pohled má být přece zřejmé, že obraz namaloval Špála, Lada nebo Filla. Někoho, jehož styl je chvíli kubistický a podruhé abstraktní, tehdejší doba neuměla přijmout," říká kurátor, podle kterého jediný Čapek Rykra oceňoval.

Zdenek Rykr si však těžkou hlavu z nepřijetí nedělal. Zčásti proto, že byl velmi vytížen reklamou, v níž viděl způsob, jak může kultivovat vkus obyčejných lidí. A také proto, že ve výtvarných kruzích přece jistého uznání dosáhl. Díky každoročním pobytům v Paříži měl kontakty tam. Dvakrát se mu dokonce podařilo vystavovat na prestižním Salonu nadnezávislých.

Výstava

Zdenek Rykr a továrna na čokoládu

(Pořádá Národní galerie)

Veletržní palác, Praha

otevřeno do 28. srpna

Výstava Národní galerie je nebývale komplexní. Podrobně seznamuje především s výtvarnými cykly. Obrazy, kresby, asambláže, ale třeba i fotografie a novodobé repliky nedochovaných plastik provázejí kurátorovy komentáře, dobové úryvky z tisku a také ukázky děl Rykrových současníků.

Reklamní tvorbu představuje obří stěna vytapetovaná obaly od čokolád, žvýkaček a jiných cukrovinek. Sladká chuť, kterou evokují, však má poněkud kovovou příchuť. Jen pár kroků od stěny je možné se začíst do životopisných údajů umělce. Mimo jiné i do policejní zprávy o nálezu na několik částí roztrženého těla v kolejišti pod Barrandovskou skálou.

I když po sobě Zdenek Rykr nezanechal dopis na rozloučenou, odborníci soudí, že jej ke skoku pod vlak přivedl strach z gestapa. "Rykr spolupracoval také s reklamní agenturou Piras, která měla židovské majitele. Po okupaci, když byl židovský majetek zabavován, nechal na sebe přepsat akcie. Zachránil tím nejen firmu, ale i původní majitele," říká Vojtěch Lahoda, podle kterého je pravděpodobné, že si nacisté majetkového přesunu všimli a Rykrovi hrozilo zatčení.