Evropa se geograficky rozkládá od ostrova Island až po ruský Ural na východě a od Severního ledového oceánu po Středozemní a Černé moře na jihu. Evropu tvoří 46 nezávislých států a žije v ní přes 743 milionů obyvatel. Co to znamená "více Evropy" – oblíbená slova některých evropských politiků? Více federalizace? Více integrace?
Evropské státy se do dnešní podoby vyvíjely dosti složitou cestou více než tisíc let. Počátky Skotského království se datují do 9. století, Anglické království existuje od 10. století, kdy mimo jiné vzniklo také České knížectví. Anglický parlament vznikl už na začátku 13. století a je starší než první Francouzská republika – tato se ale vyvinula z Francouzského království, jež samo bylo starší než to anglické.
Takzvaná stoletá válka v západní Evropě trvala s přestávkami 116 let. Třicetiletá válka ve střední Evropě trvala 30 let. Obě světové války ve 20. století měly původ v Evropě. Poválečný vývoj rozdělil Evropu na dva odlišné světy, které se pádem železné opony opět propojily.
Je to krásná myšlenka: zapomeňme společně na to milénium válečných konfliktů, vzájemného sbližování se a oddalování se, napadání se a uzavírání míru. Bylo by krásné, kdyby se všichni v Evropě konečně měli srdečně rádi, obchodovali mezi sebou bez jakýchkoliv bariér a mohli se pohybovat bez jakýchkoliv omezení.
Ekonomická teorie říká zcela jasně, že volný obchod vždy prospívá všem zúčastněným (ať už je to možnost specializace pomocí komparativních výhod, možnost využití přebytků, zvýšení konkurence atd.). To samé platí pro volný pohyb osob, kde se mezi teoretické výhody řadí možnost snížení lokální nezaměstnanosti, zvýšení poptávky, snížení nerovnosti mezi regiony atd.
I kdyby se všichni Evropané zázrakem shodli, že chtějí jít touto cestou a jedinou správnou volbou kupředu je postupná federalizace, stává se naprosto evidentní, že "ever closer union" je servírována příliš rychle a nedomyšleně. David Cameron – sám zastánce setrvání Spojeného království v EU – před časem napsal obsáhlý článek, v němž vyjadřuje domněnku, že původní myšlenka EU nepočítala s masovou migrací jejích obyvatel z jednoho státu do druhého.
Skoro dva miliony migrantů v UK ze zemí, které vstoupily do EU po roce 2004, zkrátka přináší určité problémy, jež si politické elity dodnes nejsou schopny přiznat. Týká se to například naprosto nepochopitelného přeposílání dětských příspěvků do cizích zemí (které sice finančně není příliš relevantní, zato veřejnost dosti silně irituje a navíc pro něj neexistuje ekonomické opodstatnění). Anebo prostě jednoduchého faktu, že část britské veřejnosti se neztotožňuje s tím, že během posledních 12 let se v různých částech veřejné dopravy v Londýně postupně začalo mluvit častěji jazyky ze střední a východní Evropy než jazykem anglickým – ano, je to maličkost, ale některým lidem tyto drobnosti prostě vadí a pro mnohé je 12 let na takovouto změnu příliš krátkých. (Ruku na srdce, kdyby se v částech pražského metra nebo brněnské veřejné dopravy začalo během jedné dekády mluvit častěji cizími jazyky než češtinou, nikdo by se nad tím nepozastavil?).
Samozřejmě je tu navíc celá řada dalších argumentů, které zazněly během kampaně předcházející brexitu a které zde není třeba opakovat – nicméně výše uvedené dva budiž příkladem těch, jež bruselské elity přehlížejí, považují za nedůležité a které jsou dobrým příkladem "odtržení politických špiček od reality".
Pokud volný pohyb osob, volný obchod a postupné sbližování směrem k federaci byla správná cesta, pak jsme na dlouhou dobu měli jenom jednu možnost tuto cestu provést správně, a bohužel, teď už je jasné, že evropští politici selhali. Analýza alternativní realizace této cesty by vydala na celý článek, ale namátkově: Proč nerealizovat neomezený pohyb pracovní síly postupně a nenavázat ho na postupnou konvergenci HDP jednotlivých zemí? Proč lpět na rychlém vytvoření federálních institucí typu "evropský prezident", když si to velká část evropské společnosti evidentně nepřála, nebo jí to bylo úplně jedno? Neměli by podobné iniciativy přicházet postupně, přirozeně a s širokou podporou, spíše než násilnou cestou od politických elit, které "vědí, co je pro lid nejlepší"? Zdá se, že dost možná se myšlenka unifikované Evropy utopila v osobních ambicích některých politiků, kteří chtěli za každou cenu docílit příliš mnoho během příliš krátké doby.
Pak je zde samozřejmě zcela opačný proud myšlení, a to že Evropská unie by měla fungovat na principu suverénních států, jež spolu úzce spolupracují, obchodují a snad i za určitých podmínek participují ve volném pohybu pracovní síly, ale stojí na demokratických základech jednotlivých států s více než tisíciletou tradicí. Proč mít Evropský parlament nebo Evropskou komisi – nestačila by pravidelná, ale produktivní rokování jednotlivých ministrů evropských zemí s plným mandátem jejich voličů? Nestačily by komise sestavené z členů jednotlivých vlád, potkávajících se dvanáctkrát či šestkrát do roka? Jak je možné, že USA a Japonsko spolu udržují přátelské a mírové vztahy od konce druhé světové války podobným způsobem jako evropské země mezi sebou a nepotřebují k tomu unii? Bohužel, jakákoliv veřejná diskuse na toto téma se stala téměř kacířskou. Kdykoliv se jedna strana snaží vyhrát spor tím, že nepřistoupí na vůbec žádnou diskusi, dopadá to většinou nechvalně – viz britské referendum o vystoupení z EU.
Výsledkem nekompromisního prosazování jediné "správné" myšlenky na společnou Evropu je dnešní smutná situace. Existuje malá naděje, že evropské špičky pochopí, že někde udělaly chybu, přistoupí na otevřenou debatu a přestanou mermomocí prosazovat svoje vidění světa, které považují za jediné správné.
Nyní by bylo v zájmu všech, aby se státy Evropské unie a Spojené království dohodly na co nejlepších a nejpřijatelnějších podmínkách pro všechny zúčastněné. Podmínky, které umožní minimálně pokračování volného obchodu a co nejužší spolupráci.
Z prvotních prohlášení evropských politiků se bohužel zdá, že bruselská garnitura dál pokračuje v nekompromisním postoji, a možná i škodolibě čeká na to, jak špatně to teď s Velkou Británií dopadne. Tento postoj nevěstí nic dobrého. Doufejme ve větší množství zdravého rozumu a méně ega. V opačném případě se dost možná s myšlenkou společné nebo aspoň spolupracující Evropy, můžeme (na dlouhou dobu) rozloučit.
