Nikdo s nimi nechtěl hrát. Ale dnes si v Karlových Varech zahrají fotbal s festivalovým týmem, za který údajně bude kopat také Jan Koller či Karel Poborský. "Myslím, že byste měli začít trénovat," řekl po světové premiéře českého dokumentárního filmu FC Roma jeho aktérům moderátor diskuse s diváky.

Snímek nazvaný stejně jako děčínský fotbalový klub, složený převážně z romských hráčů, soutěží o cenu pro nejlepší dokument. Jisté je, že by mohl vyhrát cenu pro ten nejzábavnější. Jeho protagonisté, především trenér Pavel Horváth a brankář Patrik Herák, jsou přirození herci a jejich průpovídky a činy oživují vážné téma rasové nesnášenlivosti spontánními okamžiky slovní i situační komiky.

Autoři filmu, dokumentaristé Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar, jsou odlišní tvůrci a mají odlišné zájmy. Kohoutová ráda experimentuje i pozoruje. Především Romy, neboť před FAMU studovala romistiku a téma ji zajímá také v dokumentech. Bojar doposud vytvářel poměrně konceptuální díla ve dvojici s Pavlem Abrahámem a má rád fotbal, což se projevilo například ve filmu Dva nula, zaznamenávajícím jedno derby Sparty a Slavie. Tedy pouze jeho hlediště.

Fotbal a romská tematika se spojily v kauze děčínského týmu, se kterým v místní třetí lize nechtěly ostatní kluby hrát. Raději zaplatily pokutu a dopřály soupeři kontumační vítězství.

Kauza zase spojila oba režiséry. Když Bojar s Kohoutovou přijeli poprvé do Děčína, trenér Horváth prý řekl brankáři, ať je vyžene. Ale byli neodbytní, jak už dobří dokumentaristé musí být.

Snímek FC Roma není žádné konceptuální dílo založené na střihu jako titul Dva nula. Poctivě sleduje jednu sezonu děčínského klubu, občas věci trochu inscenuje, ale základem je důvěra a trpělivost. Z nich se zrodil zábavný portrét místních hráčů, ale také pohled na život ve městě plném předsudků.

Do kin na podzim

◼ Dokumentární film režisérů Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara nazvaný FC Roma má přijít do kin na podzim. "Počítáme i s projekcemi v lokalitách, kde existuje nějaké napětí s Romy," řekl Bojar agentuře ČTK. Snímek ale podle něj není fikcí. "Nezastíráme však, že kombinujeme autentické záběry s těmi inscenovanými, které se ale skutečně staly," dodal.

◼ Kohoutová podotkla, že se báječně sjednotili ve smyslu pro humor, což bylo důležité. "Následně jsme se na tom shodli i s našimi protagonisty. Nedošlo ke třenicím, vycházeli jsme z toho, co se stalo, a občas využili metodu rekonstrukce. Už při přípravách jsme měli v ruce jakýsi scénář, podle kterého jsme pak natáčeli," uvedla.

"Vás je deset milionů a bojíte se nás, co vy jste za národ," říká brankář Patrik svému bílému kolegovi, s nímž jezdí vzadu na popelářském voze. Právě podobné situace, v nichž se spolu baví zástupci většiny i menšiny bez nenávisti, ale přesto v zajetí těch největších předsudků, patří k nejcennějším chvílím filmu.

Lidé, kteří pracují a ve volném čase a částečně za vlastní peníze, jichž nemají nazbyt, ponoukají mládež, aby místo "trávy" vzala do ruky balon, jsou v očích protihráčů z jiných mužstev často jen problémoví "cikáni". A když už s nimi hrají, ozývají se na stadionu věty jako "Já nejsem rasista, ale lidi by měli být bílí". A ta ještě patří k těm jemnějším.

Když si jde jeden z hráčů FC Roma stěžovat dobráckou dikcí a přitom rozhořčeně rozhodčímu, že ví, že to křičí diváci, ale že stejně věty o Hitlerovi na stadion nepatří, komediální potenciál se tu přirozeně pojí se společenskou závažností.

Film FC Roma nevolá proti rasismu, ukazuje odpozorovanou realitu oblastní kopané, která leckdy připomene skvěle vykreslené postavičky seriálu Okresní přebor. Ale dokument Bojara a Kohoutové v žádném případě není legrácka. Lze jej zařadit do svébytného českého dokumentárního žánru sociálních komedií, které točí například Vít Klusák s Filipem Remundou. Také jejich filmy Český sen či Český mír byly do značné míry groteskami, mířily přitom vždy k podstatným společenským tématům.

Tentokrát dokumentaristé nevystupují před kamerou. Vytvářejí snímek nenápadnější, avšak umně balancující mezi hranou a dokumentární formou. Nejde snad o míru stylizace, většina situací je odpozorovaná a jsou za ní dlouhé týdny a měsíce strávené v Děčíně, kam se autoři ke konci natáčení přestěhovali. Do stejného domu, kde bydlí někteří z protagonistů.

Film spíše pracuje s vypointovanými situacemi, které umí nahlédnout do problematiky zevnitř a přináší opravdové, silné postavy podobně, jako to umí hraná díla.

Dnes už s FC Roma všichni hrají, někteří fotbalisté postoupili i o dvě ligy výš a úsilí Patrika Heráka s Pavlem Horváthem je nepochybně v místech s etnicky napjatou atmosférou potřebné. Ale potřebné jsou také podobné filmy, které neodradí většinového diváka příliš uměleckou formou či naopak přehnaně zapáleným aktivismem.

Film FC Roma své protagonisty neidealizuje, v humorných scénách přiznává, že si někteří mladí fotbalisté tu trávu občas zapálí či že brankář kulhá, protože se "ožral a spadl ze schodů". Ale právě tím z nich snímek dělá hrdiny, s nimiž se může ztotožnit každý, neboť jsou lidští. Žádní ušlechtilí nomádi, ale ani ti, kteří kradou, autobusem jezdí zadarmo a podporu dostanou větší, než mají bílí plat.

Související