Na první poslech zní irská písnička stejně jako anglická. Ale to je pouze jazykem, jímž je dnes zpívána. Irská hudba vychází z jiných tradic i jiného životního stylu obyvatel nejzápadnější výspy Evropy. Jednou z nejtypičtějších vlastností irského popu, rocku a folku je melodická křehkost, skrývající v sobě sladkobolný žal mořských dálek a odlehlých zelených údolí. S jedním z nejvýraznějších představitelů irského smutně romantického folku, Damienem Ricem, se mohou setkat čeští posluchači zítra v pražském Divadle Archa.

Příznivci alternativního folku ztotožňují jméno Damiena Rice s proslulým albem nazvaným O. Deska vyšla v únoru 2002 a stala se jedním z nejvýznamnějších debutů desetiletí. Její ohlas se tehdy dostal až do Česka a z Rice udělal ve zdejších folkových kruzích skoro kultovní osobnost. Možná i proto, že písničkářovy balady mají v mnoha chvílích blízko ke slovanským chandrám.

Když se před třemi roky objevil Damien Rice na festivalu Colours of Ostrava, jen sám s kytarou, charismatickým vystupováním ještě předčil všechna očekávání.

Za svou čtrnáctiletou sólovou kariéru vydal Damien Rice pouze tři alba. Zpočátku prý dokonce uvažoval o tom, že O bude jeho prvním a zároveň posledním, a do druhé desky 9 se pustil teprve po dlouhém přemlouvání. Dodnes to považuje za chybu, i když "Devítka" měla u publika velmi slušný ohlas.

Zatím poslední desku My Favourite Faded Fantasy pak Rice vydal až po osmi letech, a to ještě nejspíš hlavně proto, že o produkci nahrávky projevil zájem jeden z největších mistrů svého řemesla, Rick Rubin.

Rice by se stal jen dalším charismatickým písničkářem s posluchačskou základnou omezenou především na rodné Irsko, kdyby nebylo jeho pozoruhodné aranžérské tvořivosti.

Doprovod Riceových písní posunuje folk až kamsi k hranicím takzvané vážné hudby, přičemž se pohybuje od intimně znějících komorních partií po vznešený velkoorchestrální zvuk, od klasického smyčcového kvarteta po neobvyklé instrumentace, od barokní košatosti přes patetická gesta romantismu až po soudobou elektroniku. Riceovy skladby přitom mají tak silnou průzračnost a dovedou se jakoby vznášet ve větru, že se dají poslouchat rovněž coby hladivá newageová hudba. Ale ať vnímá posluchač Damiena Rice jako písničkáře, alternativního rockera, představitele nové klasiky, nebo tvůrce romantické hudby, vždy zůstane okouzlen křehkou krásou jeho melodií.

Druhou silnou zbraní Riceova zatím poměrně málo rozsáhlého díla je síla odevzdání, s jakou své písně zpívá. Není vůbec potřeba rozumět textům, protože všechno je obsaženo v Riceově hlase, v jeho naprostém podřízení se obsahu písně, ve vypravěčském talentu. Co píseň, to herecká etuda, prožívaná až na doraz.

Dnes dvaačtyřicetiletý Rice vždy zdůrazňoval svůj velmi opatrný vztah k hudebnímu průmyslu. Od nadějné skupiny Juniper prý na konci devadesátých let odešel jen proto, že mu vadil diktát vydavatele, kterým směrem se má skupina vydat. Raději se jako busker potuloval po kontinentální Evropě.

Důkazem nejen velkého Riceova talentu, ale také vůle uspět, jež většinou zarytým alternativcům chybí, je fakt, že se svým sólovým debutem prorazil i bez pomoci marketingových týmů. Rice navíc alternativu naplno přijal jako součást životního stylu. Angažuje se ve všem, co považuje za smysluplné − v otázce Tibetu nebo Barmy či při pomoci obětem zemětřesení na Haiti.