Když si člověk povídá s Kateřinou Falk, nabude dojmu, že nic není nepřekonatelný problém. Ať už se to týká plazmové fyziky, financování vědy nebo ženské otázky. Vše má nějaké řešení. A to i když podmínky nejsou rozhodně ideální. Na což upozorní, ale nikdy s beznadějí v hlase. Naopak, z "moravštiny" mladé vědkyně vyzařuje optimismus.

Dvaatřicetiletá talentovaná badatelka Kateřina Falk již stihla poznat nejprestižnější vědecké instituce v Evropě i v Americe. Přesto nemá onen protivný zvyk mluvit o tom, jak tam všechno funguje a tady je všechno špatně. Po letech strávených v americké Národní laboratoři v Los Alamos, kde mimochodem kdysi sestrojili první atomovou bombu, se vrátila s manželem do Česka. Nyní působí v laserovém centru ELI v Dolních Břežanech, které je jedním z nejmodernějších výzkumných pracovišť na světě. Pod hlavičkou Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR zkoumá plazma, skupenství hmoty známé z vesmíru. Kromě toho věří, že ženy by mohly být ve fyzice stejně úspěšné jako muži, kdyby jim nebylo podsouváno, že technické obory nejsou pro ně. Ostatně ona sama se začala o fyziku zajímat z trucu.

Studovala jste na prestižní Imperial College v Londýně, ale doktorát jste absolvovala na Oxfordu. V čem se tyhle školy lišily?

Imperial College byla zaměřena více prakticky. Nejenže kladla větší důraz na laboratorní cvičení, takže člověk pak opravdu věděl, co má v laboratoři dělat, ale bylo tam i hodně praktických předmětů. Třeba jsme se učili, jak napsat grant nebo jak začít podnikat. Rozumělo se samo sebou, že spojit podnikání a vědeckou činnost je úplně v pořádku a pro vědce je nutné umět se prosadit.

Kateřina Falk (32)

◼ Zlínská rodačka odjela do zahraničí už jako gymnazistka, díky stipendiu studovala na St. Leonards School ve Skotsku, vysokoškolská studia absolvovala na Imperial College v Londýně a postgraduál na Oxfordu.
◼ Pracovala na výzkumných projektech po celém světě, například v japonské Ósace nebo pod vedením fyzičky Hui Chen v Kalifornii. Tři roky působila v americké Národní laboratoři v Los Alamos.
◼ Největších úspěchů dosáhla při studiu uhlíku v extrémních podmínkách nebo urychlování neutronu lasery jako postdoc v Los Alamos. Je spoluautorkou publikací na toto téma v prestižních vědeckých časopisech, například v Physical a Review Letters a Nature Highlights.
◼ Je vdaná, má dceru.

Takže na Imperial College jste se třeba už naučila obsluhovat laser?

Ano, protože jsme měli mnoho příležitostí absolvovat stáže už během studia. Což Oxford vůbec nepodporoval. Na Oxfordu bylo i méně přednášek, tam se spíš nahnali studenti do knihovny, kde si látku načetli. Pak přijdou na zkoušku, zaperlí a tím to skončí. Učí se tam sice také laboratoře, ale přímo se neznámkují. Zatímco na Imperialu byla známka z laboratoře jedna z nejdůležitějších. To mi vyhovovalo víc.

Pomocí laseru zkoumáte plazma. Jak si tu látku mám představit? A jak vlastně vzniká?

Je to jiný stav hmoty, který vzniká tak, že ji podrobím extrémnímu tlaku okolo mi­lionu barů a teplotě dosahující desetitisíců stupňů, což je povrch Slunce. Takové husté plazma se nachází v nitru některých planet, například v Jupiteru nebo Uranu. Když je hmota ve skupenství plazmatu, dají se měřit různé kvantové jevy, což jsou jevy odehrávající se na úrovni elektronů. Právě jejich interakce mění strukturu a vlastnosti hmoty. Vše se děje za pomoci záření laserových paprsků, ve vakuu, a trvá většinou jenom nano­sekundy. Během nich musím všechny kvantové jevy změřit, zjednodušeně řečeno: chytit částice při činu. Přitom jsem v jiné místnosti.

K čemu vaše měření slouží?