Kvido Štěpánek: Když má člověk víc, než potřebuje, musí pomáhat slabším

Na zasedačku firmy Isolit-Bravo dohlíží robot poskládaný ze součástek, které společnost vyrábí. Nehybně stojí, ale místo očí a srdce má červené diody, které v pravidelném rytmu blikají. Jako by symbolizoval jejího majitele, technika, který má srdce. O firmě z Jablonného nad Orlicí je totiž slyšet nejen kvůli tomu, že s ročním miliardovým obratem vyrábí kuchyňské spotřebiče a automobilové součástky. Majitel Kvido Štěpánek z jejího zisku pravidelně ukrajuje milionové částky a posílá je na dobročinné účely. Pomáhá na Ukrajině i v uprchlických táborech. Když třeba loni na podzim politici v Bruselu přidělili České republice kvótu přijmout 1591 uprchlíků, nabídl jim ve své firmě práci a bydlení v ubytovně.

Kolik běženců nakonec do Jablonného přijelo?

Ani jeden. Situace evidentně není tak špatná. Nabídku jsem dával oficiálně na příslušný úřad, takže to nebylo volání do větru. Má to ale celkem logiku, protože běženců k nám míří málo a dokážou se o ně postarat uprchlická zařízení.

Kde se v průmyslníkovi z podhůří Orlických hor vzala potřeba pomáhat?

Nevybavuji si přelomový okamžik, asi se s tím narodíte nebo se to ve vás postupně probouzí. Když jste zaměstnanec, který žije od výplaty k výplatě, což jsem taky zažil, na nějaké velké filantropické aktivity vám nezbývá moc času. Ale jakmile se člověku začne dařit a má víc, než potřebuje, je z mého pohledu morální povinností pomoct slabším.

Když před třemi lety vypukla krize na Ukrajině, symbolicky jste na budovu své firmy vyvěsil ukrajinskou vlajku a postupně do země poslal šestnáct kamionů s humanitární pomocí. Kolik vás takové akce stály?

Celkem to byly čtyři konvoje, třikrát jely po pěti kamionech a jeden pak vyrazil sám. Částka se blíží třem milionům. Jen doprava, tedy mzda řidiče a propálená nafta, vyjde u jednoho kamionu na sto tisíc. A to ještě nic nevezou.

Víte, na co se vaše peníze použily?

Vždy jsme spolupracovali s humanitárními organizacemi, buď s Člověkem v tísni, nebo Chutí pomáhat. Na místě mají svoje lidi, kteří vědí, co je v danou chvíli potřeba. Kupovali jsme tady v Česku mouku, trenky, ponožky, kecky, střešní krytinu. Na začátku jsem myslel, že bych mohl přesvědčit výrobce, aby potřebné věci darovali, když já zaplatím dopravu. Jenže většina z nich se dívala na vlastní zisk a tvrdila, že nic věnovat nemůže. Světlou výjimkou byl třeba mlýn pana Voženílka nebo Penam Andreje Babiše, za což jim děkuji.

Čím si tu lhostejnost vysvětlujete?

Nechci se stavět do role spasitele, ale pravda je, že když věci nepostrkujete dopředu, tak se prostě nestanou. Když chcete poslat kamion s pomocí, musíte si ho sám sehnat, zaplnit zbožím, vyřídit celní papíry. Stojí to spoustu energie, kterou by člověk jistě využil jinak. Chybí tu hybatelé, kteří by si to vzali za úkol a šli do toho srdcem.

Myslíte, že se máme tak dobře, že ztrácíme empatii k těm, kteří pomoc potřebují? Situaci, v níž se nachází, si asi málokdo z nás umí představit.

Všichni u nás žijeme v dostatku. Třeba když u nás v práci něco slavíme, pozvu do zasedačky vedoucí pracovníky, na stůl dám chlebíčky a zákusky. Lidé si je neberou, máte pocit, že se ostýchají, aby vám to nesnědli. Jenže když je vyzvete, řeknou: "Víš, Kvido, já jsem teď jedl a chlebíčky ani nemusím." Jiný zase nemá rád punčové řezy. To si pak vzpomenu na své dětství, kdy jsme rozhodně neměli hlad, ale věděli jsme, že chlebíčky jsou jen na Velikonoce a na Vánoce.