Na český Senát je smutný pohled. Zájem veřejnosti o něj je nevalný, nevalná je i jeho prestiž, personální úroveň a produkce. Nic nenasvědčuje tomu, že by se to po letošních volbách mělo změnit.
K prvnímu kolu se bude obtěžovat třetina voličů, k druhému přijde každý šestý. A nedosti na tom. Nihilismus vůči Senátu se šíří nejen mezi těmi, kdo do něj volí, ale i mezi těmi, kdo jsou voleni.
Osmina kandidátů do Senátu by podle ankety Českého rozhlasu horní komoru zrušila. Další desetině je existence Senátu fuk. Když připočteme ty, kdo neodpověděli, což o vztahu ke kandidatuře také svědčí, dojdeme k šokujícímu zjištění, že jen 65 procent kandidátů je jednoznačně přesvědčeno, že existence sboru, do kterého kandidují, má smysl.
Výsledky voleb budou samozřejmě platit, Senát bude fungovat, ale jeho legitimita bude opět menší než malá. Co je to za pojistku demokracie, jak se Senát tradičně nazývá, když o ni nemají zájem ti, pro které demokracie existuje – tedy voliči? A houfně jí pohrdají ti, kdo by se měli starat o její fungování – tedy politici?
Systém voleb do Senátu je zralý na reformu. Bylo by dobré uvažovat o výrazném zjednodušení. Systém, kdy se volí každé dva roky třetina senátorů dvoukolovým způsobem, se neosvědčil. Myšlenka byla sice dobrá, volba po částech měla eliminovat vliv momentálních politických nálad a dvoukolový systém zabránit úspěchu extremistických uskupení. Jenže marná sláva – precizně promyšlená pravidla hry jsou na nic, když na ni právě kvůli složitosti nechodí diváci a nebaví ani samotné hráče.
Bylo by proto dobré přemýšlet o jednokolovém systému, kdy vítěz bere vše. Souboj by se zatraktivnil. Ano, extremisté by měli větší šanci na úspěch, ale aspoň by to povzbudilo racionálně uvažující strany, aby stavěly silné kandidáty a přestaly o Senátu uvažovat jako o konečném úložišti vyhořelého politického paliva nebo jako o jevišti, na kterém defilují v jejich barvách různé bizarní postavy. Senát by tak získal novou energii a ano – respekt a vážnost.
Za zvážení také stojí, zda neopustit systém, kdy se volí postupně do třetin horní komory, a nevolit raději všech 81 senátorů najednou. Dnes ani lidé, kteří se o politiku nadprůměrně zajímají, často netuší, kdy v jejich obvodu senátní volby probíhají. To by odpadlo, zájem by se nepochybně zvedl.
Navíc místo toho, aby museli voliči k volbám za účelem kompletní obměny Senátu šestkrát jako nyní, šli by jenom jednou. To není bezvýznamné už proto, že dnes zažíváme inflaci voleb, která je jednou z příčin celkové únavy z demokracie, která může mít nedozírné důsledky.
Úhrnem: změna by znamenala silnější, atraktivnější Senát a ubylo by lidí, kteří nevidí jeho smysl, a kandidátů, kteří do něj kandidují jen proto, aby ho mohli zničit, podobně jako Petr Mach kandidoval do Evropského parlamentu s úmyslem zničit Evropskou unii.
Změna by samozřejmě vyžadovala úpravu Ústavy, což je vždy riziko. Jenže pokud nic neuděláme, pojedeme ve spirále dolů. Kvalita kandidátů do Senátu se bude dál snižovat, s tím se bude snižovat zájem voličů a tak dále. Bude to smrtící spirála pro pojistku demokracie. Smrtící spirála pro demokracii. Proti tomu je riziko změny vlastně maličkost.
