Umělec a aktivista Mike Bonanno a jeho "parťák" Andy Bichlbaum stojí v oblecích a kravatách po kolena v kalné říční vodě obklopeni lidmi převlečenými za obří béžové koule. Je to přímo naproti newyorskému sídlu OSN, kde právě probíhá debata o změnách klimatu. A dvojice má plnou pozornost médií, neboť nikdo neví, co jsou vlastně zač.

Touto typicky praštěnou scénou začíná třetí celovečerní snímek aktivistického dua s názvem Yes Meni se bouří, který příští týden Bonanno uvede na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Především tam však uspořádá přednášku o tom, jak se pomocí lži dobrat pravdy. A jak pomocí kanadských žertíků udělat něco pro svět kolem nás. O což se dvojice už přes dvacet let pokouší.

"Naše satirické kousky se inspirují všude možně, od Monty Pythonů až po Jonathana Swifta," poznamenal v jednom rozhovoru Bonanno, který spolu se svým kolegou povyšuje žert nejen na vážně míněný aktivismus, ale také na umění. Sám vyučuje umění využívající nových médií na Rensselaer Polytechnic Institute v New Yorku.

V jednom ze svých raných uměleckých kousků například vyměnil hlasová zařízení u tří set panenek Barbie a vojáků G. I. Joe, které poté vrátil zpět do obchodů, kde maskovaný svalovec říkal dívčím hláskem "Pojďme nakupovat". Díky médiím se z lokálního počinu stala celostátně komentovaná událost.

Metoda Yes Menů je prostá: vydávat se za představitele či tiskové mluvčí velkých korporací nebo vládních institucí a fiktivními prohlášeními vyvolávat zmatek. Třeba zmatek z toho, že by se věci mohly opravdu začít dávat do pořádku.

Ony béžové látkové "lidské koule" skotačící kolem obou aktérů v jejich nejnovějším filmu jsou prý kapsle vybavené pro přežití, připravené na chvíli, kdy by zbytek nejmocnějších mužů planety nesdílel názor amerického prezidenta Obamy ohledně nutnosti důrazně zakročit při záchraně životního prostředí.

Film je jedním z mnoha výstupů aktivistické dvojice, v nichž Bonanno a Bichlbaum provokacemi a "kachnami" upozorňují na problémy globálního světa.

"S pomocí lepicí pásky a několika drátků se z nás stala Kanada," trefně komentují svůj "modus operandi" v jedné části filmu. Stačí prohodit pár slov v Ugandě, přivést jednu aktivistku do Kodaně, vzít si kravatu, vyrobit několik falešných mikrofonů a "tiskovka" o novém spojenectví Kanady, velkého producenta toxického oleje, a chudé Ugandy je na světě.

Brzy se pochopitelně ozve kanadské ministerstvo životního prostředí, že ti lidé na falešné konferenci nemluví jeho jménem. A že Kanada žádný svůj dluh vůči životnímu prostředí neuznala a do Afriky třináct miliard, které slibovala podvržená tisková zpráva, nepošle.

Co si neseme

◼ Na 20. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava bude kromě stovek filmů a desítek hostů také příležitost bilancovat. Nad historií festivalu a nad proměnami dokumentárního filmu i celé společnosti. Nebo nad tím, co znamená mnohaleté heslo festivalu "Myslet filmem" a kde se v názvu vzala ta tečka.

◼ Letošní Ji.hlava se točí kolem otázky Co si neseme na zádech? a vedle dvacítky slavných filmových esejů, po jednom z každého dosavadního festivalového ročníku, představí současné turecké dokumenty či novinky režisérů Wernera Herzoga a Jima Jarmusche.

◼ Do Jihlavy přijede také producentka filmů nejčerstvějšího držitele Zlaté palmy z Cannes Kena Loache Rebecca O'Brienová a soutěžit bude například film o Berdychově gangu či o tom, jak se v českých školách opět vyučuje branná výchova.

Kouzlo nejnovějšího filmu Yes Menů nespočívá v tom, že se pasují do role hrdinů bojujících za lepší svět. Celým snímkem se vedle aktivistických kousků prolíná i velmi osobní linka. Upřímnost, s níž tvůrci odhalují nejen svoji homosexualitu − Andyho ugandský coming-out, kdy vysvětluje s pomocí dvou lahví koly, co to znamená být gay, opravdu stojí za to −, ale též přátelství a nezdary v partnerském životě povyšují jejich film nad pouhou aktivistickou "úderku". I nad všechny internetové vtípky podobného druhu.

Yes Meni se bouří je také snímek o nezdarech a deziluzi z dlouhodobého aktivismu. O tom, jak se podobná činnost podepíše na osobním životě. Tvůrci židovského původu, jejichž rodiny za sebou mají zkušenost holokaustu, se ve skutečnosti jmenují Igor Vamos a Jacque Servin. A zdravou nedůvěru k plánům mocných mají v krvi, jak sami říkají.

Způsob, jakým na některé z těch plánů upozorňují, může někomu připadat radikální či dětinský. Ale už v samotném faktu, že mnohdy stačí mít oblek a visačku a pak vám přinejmenším na chvíli naslouchají média celého světa, odhaluje ledacos o dnešní společnosti. A sledovat nejistotu ve tvářích účastníků konference, na níž běží animované video o tom, že je třeba vytěžit všechnu ropu z tající Antarktidy, má smysl. Účastníci konference přemýšlí, zda to celé není jen vtip. A divák spolu s nimi naopak může přemýšlet, kde končí legrace.

Každé dobré umění především klade otázky. Byť se z filmů Yes Menů někdy může zdát, že autoři mají až příliš jasnou odpověď na to, jak zlepšit pomocí novinářských kachen svět, ve skutečnosti je jejich hlavním cílem rozproudění debaty. V Jihlavě se o tom bude možné přesvědčit tváří v tvář.

Související