Parta kluků prolézá čtyřicetimetrovým regálem, který nedávno vyrostl v horní části jihlavského náměstí. Není to jen další důkaz vynalézavosti, s níž architekti Josef Čančík a Vít Šimek každoročně proměňují Jihlavu v epicentrum dokumentárního filmu. Je to i memento.

Letošní jubilejní 20. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který začal v úterý večer, si klade otázku Co si neseme na zádech?. Ohlíží se nejen do vlastní historie, ale do dějin moderního českého dokumentu, v němž se zase odráží různé podoby dnešní společnosti.

Když v roce 1997 sedmnáctiletý student gymnázia Marek Hovorka se čtyřmi spolužáky zakládal jihlavský festival, česká dokumentární scéna vypadala odlišně. Stále ještě přetrvávala představa, že dokumentární film je především reportáž či portrét, zkrátka "objektivní" výklad věcí, který patří na televizní obrazovky.

Festival si od první chvíle kladl za cíl dostat dokumenty i na plátna kin, kam coby "výsostná umělecká díla" patří.

V průběhu devadesátých let se tuzemští dokumentaristé začínali přirozeně zajímat o dění ve světě, ale i k tématům lokálním přistupovali aktivně. Chtěli věci vidět "jinak", bezprostředně, subjektivně, hravě, angažovaně i experimentálně.

Ji.hlava v kostce

◼ Letošní, 20. ročník se odehrává od 25. do 30. října v osmi jihlavských kinosálech, nově přibylo reprízové kino Lux Film Prize v Horáckém divadle. Na náměstí lze navštívit výstavu o historii festivalu.


◼ Program, čítající přes 200 filmů, ale též koncerty, divadelní vystoupení, radiodokumenty, autorská čtení, debaty či přednášky osobností světového filmu, je k dispozici na stránkách
www.dokument-festival.cz.


◼ Stále je možné zakoupit festivalovou akreditaci, ale do kina či na koncert lze zajít i bez ní. Lístky na jednotlivé filmy jsou k dispozici před každým představením.

Specificky český pojem "autorský dokument" se dostal do povědomí veřejnosti právě zásluhou jihlavského festivalu a představoval podobný odklon od tradic, jako když se v šedesátých letech pod vlivem francouzské nové vlny začal používat termín "autorský film".

"Najednou jsem si uvědomil, že se nemusíme držet nějakého modelu, že si můžeme hrát s formou vyprávění, že dokument může být i humorný, že to nemusí být jen o tom, kolik krávy nadojily, nebo že na třetím nádvoří stojí kašna," popsal režisér Miroslav Janek, jak v půli osmdesátých let poprvé coby střihač zažil radost ze skutečného hledání filmového tvaru.

Janek poté v emigraci pochopil, jak důležitý je při tvorbě čas. Při stříhání slavného filmového eseje Powaqqatsi amerického tvůrce Godfreyho Reggia měl na střih prologu a epilogu tohoto opojného díla několik měsíců.

Od devadesátých let stejné zásady uplatňuje i jako režisér. Jeho televizní snímek Nespatření z roku 1996 o nevidomých dětech ukázal, že i v televizi může mít místo subjektivní poetický film. Podobné kvality letos Janek vtělil do titulu Normální autistický film.

Od pátého ročníku Ji.hlavy v roce 2001 se festivalovým heslem stává sousloví Myslet filmem! a o rok později do čela katedry dokumentárního filmu na pražské FAMU usedá Karel Vachek, tvůrce, který ve svých opusech toto heslo zcela naplňuje a ovlivňuje celou nastupující generaci filmařů.

Režiséři jako Vít Klusák, Filip Remunda, Vít Janeček, Erika Hníková či Lucie Králová každý po svém prolamují stereotypy o dokumentaristice jako sterilní přehlídce faktů a mluvících hlav. Někdy se tak děje v nonstopu u dálnice D1, jindy v Číně či před kulisami fiktivního supermarketu Český sen.

Ten regál na jihlavském náměstí, v němž si lze odložit či vzít, co se člověku zalíbí, vlastně symbolizuje vše podstatné, co stojí jak za rozvojem festivalu, který je zásadní dokumentární událostí v teritoriu střední a východní Evropy, ale i za rozvojem moderního českého dokumentu.

Jedním slovem: otevřenost. Otevřenost novým formám, filmům experimentálním i diváckým, angažovaným i vizuálně krásným.

Související