Na první pohled to vůbec nepřipomíná krajinu. Spíše abstraktní geometrický prostor s opravdu bohatou texturou, který na dvě poloviny dělí tenká linka uprostřed.

"Hledáte něco k vidění, ale nevidíte nic," komentoval svou tvorbu islandský malíř Georg Gudni. "A právě tady si coby pozorovatelé utváříte svůj vlastní obraz."

Svůj nejnovější dokument Horizont, věnovaný Gudniho výtvarné tvorbě, osobně v Ji.hlavě představí otec moderního islandského filmu Fridrik Thor Fridriksson, autor baladického, na Oscara nominovaného snímku Děti přírody či dramatu Zimnice. O Gudniho díle ve filmu Horizont hovoří například herec Viggo Mortensen.

"To, co jeho obrazy znázorňují, je celoživotní pozorování," říká hvězda známá především rolí Aragorna z filmové trilogie Pán prstenů a nešetří entuziasmem. Však také není jen slavným hollywoodským hercem, ale též sečtělým intelektuálem, který mimo jiné provozuje nakladatelství.

A když Mortensen hovoří o trpělivém pozorování, jako by vystihoval i islandskou mentalitu a charakter tamní filmové tvorby, v níž příroda hraje nezastupitelnou roli. V zemi odříznuté od zbytku světa, kde neexistují lesy a kde žije plemeno koní, jež cválá jinak než všichni ostatní koně, se krajina stává nepřítelem, společníkem i stavem mysli.

Překvapivá a místy záhadná pouť mladého Japonce nehostinnou ledovou severskou pustinou je středobodem Fridrikssonova snímku Zimnice. A současná úspěšná islandská dramata jako Berani či O koních a lidech, která byla nedávno k vidění i v tuzemských kinech, staví do popředí rozmary islandského počasí s podobnou intenzitou.

Stačí si vzpomenout na emotivní závěr Beranů, v němž dva dlouho rozkmotření bratři, tvrdohlavější než skopci, které chovají, vyjíždějí v melancholickém aktu smíření pryč od civilizace.

Přehlídka islandského dokumentu na festivalu Ji.hlava, v níž nechybí jeden z prvních islandských filmů vůbec, odhaluje kořeny této filmařské i lidské fascinace okolními živly.

Hlas vypravěče předestírá ve filmu Zrození ostrova fakta o Islandu chladným, nezúčastněným tónem. Zato z obrazů všudypřítomného šedavého popela a žhnoucí lávy sálá všemi směry žár. Vlastně jde o podobně abstraktní výjevy, jakými jsou ony krajinomalby Georga Gudniho. Tak zblízka na výrony sopečné činnosti hleděl v 70. letech rovněž dokumentarista Ósvaldur Knudsen.

"V prvních dnech erupce dosáhl bílý sloup dýmu výšky až devět kilometrů," říká vypravěč v dalším Knudsenově snímku Oheň na ostrově Heimaey, který zachycuje šestiměsíční bouření sopky v roce 1973.

I tomuto snímku tedy dominují až lyrické obrazy tekoucího sopečného pekla. Ale vždy, když by si divák začal myslet, že sleduje něco takřka abstraktně krásného, objeví se v následujícím záběru rodinné domy, které podléhají krutě konkrétnímu útoku živlu. Krása se mění v hrůzu, ale přesto v ní přetrvává něco prapůvodního, až vznešeného. I taková je moc přírody.

Kromě Fridrikssona se letošní Ji.hlavy zúčastní celá řada islandských filmařů a filmových profesionálů v rámci programu DOC.STREAM, který propojuje filmové profesionály z Česka s jejich kolegy z jiných zemí, například hudební skladatel Hilmar Orn Hilmarsson, který zkomponoval hudbu i k Fridrikssonovým snímkům.

Českou kotlinu nepochybně nezaplaví ničivá žhavá láva, ale mnohem spíše inspirativní hřejivý gejzír. Mnozí islandští filmaři ostatně studovali na pražské FAMU. Třeba dojde k navázání další plodné spolupráce.