Obzor se zalil do ruda. Jenže tohle nebyly červánky. Slyšeli četné výstřely a výbuchy, viděli oheň a odevšad se zlověstně valící dým a srdce se jim svírala. Z kopců ležících pár kilometrů od metropole maďarští vodní pólisté sledovali, jak se v Budapešti koncem října 1956 začalo bojovat o budoucnost Maďarska.
Lidé svrhli Stalinovu sochu, do přestřelek s povstalci se v ulicích Budapešti zapojovali i vojáci Rudé armády. Z demonstrace před parlamentem, jež požadovala odstoupení vlády komunistického politika Ernő Gerőa, se nevrátilo kolem dvou set lidí, protože tajná policie začala dav ostřelovat z oken okolních domů.
Tým maďarských vodních pólistů čekala dlouhá cesta lodí do Austrálie, kde měli na olympijských hrách v Melbourne obhajovat zlaté medaile z Helsinek. Odjížděli v situaci, kdy moc držel proreformní premiér Imre Nagy a sovětské jednotky se stahovaly. Až po cestě, při mezipřistání v australském Darwinu, se pólisté dozvěděli, že 4. listopadu krátká hra na svobodu jejich země skončila.
Minulý pátek uplynulo 60 let od chvíle, když maďarské hranice překročilo 200 tisíc vojáků Rudé armády s velkým množstvím tanků a dalších zbraní. Četné pokusy o odpor tehdy stály život nejméně pět tisíců Maďarů.
"Seděli jsme zrovna s celým týmem v restauraci. Tak jsem vstal, pozvedl sklenici a prohlásil, že do takového Maďarska už se nevrátím. Špatné to v něm bylo i předtím, ale cítil jsem, že teď bude všechno ještě mnohem horší. Říkal jsem si: teď už Rusové neodejdou nikdy," vyprávěl posléze o nejpohnutějších chvílích svého života Ervin Zádor, tehdy nejmladší člen maďarského týmu vodních pólistů.
Právě on se zakrátko v utkání se Sovětským svazem stal hlavní postavou příběhu, kterému sportovní historici přiřkli termín Melbournská krvavá lázeň.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
