Tři příběhy: Když v děvětatřicátém do Prahy přijeli Němci, tak jsem to bral za tu největší sprosťárnu...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. (1/2) "Když v děvětatřicátém do Prahy přijeli Němci, tak jsem to bral za tu největší sprosťárnu, která se na náš úkor uskutečnila. Naše rodina bydlela v Karlíně, přímo naproti kasárnám – z půdy bylo vidět do celého dvora. Němci tam přijeli na motorkách, celí zmrzlí, protože ten den byla hrozná plískanice, pršelo a sněžilo současně. Z okna jsme pak viděli, jak ty kasárny obsazují a vyhazují věci z oken. V podstatě se tam vyzbrojili. V rodině jsme díky tátovým známým měli přímé informace o tom, co se děje v Německu a v Rakousku, a tak jsme se s bratrem rozhodli odejít a bojovat. Ale nepočítali jsme s tím, že to potrvá tak dlouho. S tátou a s mámou jsme se loučili, jako bychom šli na čundr: 'Za týden se vrátíme!'"

"Přes Palestinu, Tobruk a Anglii jsem se nakonec dostal až na sever Francie, k Dunkerque. Němci tam byli opevněni v bývalém přístavu. Naše československá jednotka měla zprvu za úkol je tam pouze hlídat, aby neměli žádné konexe s okolím. Ale osmadvacátého října 1944 jsme slavili výročí vzniku Československa a byli jsme vyzváni, abychom se, kdo chceme, dobrovolně přihlásili na chystaný útok. A tak jsem se přihlásil. Začal útok, dostávali jsme se blíž a blíž, až jsme se dostali až k nim – dokonce jsem slyšel, jak tam mluví.

Ještě jsem stihl hodit granát a pak uviděl takový mohutný keř, za který jsem se běžel schovat. Jenže Němci to asi předpokládali a právě tam položili minu, na kterou jsem zaklekl. Ale nevěděl jsem o tom. To jsem zjistil až ve chvíli, kdy mě to odhodilo deset metrů do vzduchu. Během letu jsem na chvíli ztratil vědomí a přistál v živém plotě. Propadl jsem na jeho druhou stranu a opět se probral. Měl jsem štěstí. Dva moji kamarádi ho neměli. Ještě jsem doběhl ke klukovi, co zalehl na minu kousek přede mnou, ale uviděl jsem, že mu to úplně vyrvalo střeva. Druhému kamarádovi, ten byl o kousek za mnou, mina utrhla nohu. Ten by býval ještě mohl přežít, ale prakticky tam vykrvácel."

Pokračování příběhu: http://humansofprague.ihned.cz/archiv/5521