Spisovatelka a učitelka literatury Azar Nafisi rodný Írán prvně opustila ještě za šáha. Když se vrátila po revoluci z roku 1979, zjistila, že její domov už není jejím domovem.

Ze stejného důvodu se teď Nafisi obává, co by se stalo, kdyby do Íránu přicestovala z dnešního amerického exilu.

"Nikdo mi nebrání, abych přiletěla. Ale mohla bych svobodně též odletět? Snad se toho dočkám. Je to stejným dílem má země, jako je to země ajatolláha Chameneího," řekla v narážce na nejvyššího íránského duchovního.

Nafisi v neděli hovořila v nově otevřené vzducholodi nad Centrem současného umění Dox, tedy v novém pražském prostoru pro literaturu.

Autorka bestsellerového románu nazvaného Jak jsme v Teheránu četly Lolitu, jejž v českém překladu vydalo nakladatelství Paseka, popsala represe, které ji roku 1997 přiměly utéct z Íránu do USA.

Stejně jako ve své knize Nafisi upozorňovala na detaily, jimiž mladé Íránky dávají ajatolláhovi najevo, že s jeho nařízeními nesouhlasí. "Režimu se podařilo pozavírat a povraždit opozici, ale nepodvolil si ženy ani mladé lidi," řekla spisovatelka, podle níž je výrazem nesouhlasu s režimem už to, když si žena v Íránu namaluje rty nebo poodhalí kus vlasů.

Za to jí v zemi dodnes hrozí až rok vězení nebo sedmdesát ran bičem, připomněla Nafisi.

"Podívejte se, jak krásně Íránky upravují hidžáby. Některé vypadají, jako by chodily v šatech od Gaultiera," poznamenala spisovatelka a připomněla tři roky starou kauzu, kdy pravnučka bývalého ajatolláha Chomejního v Kanadě převzala cenu ve vysokých podpatcích a úzce střižených kalhotách.

V íránském oficiálním tisku byl obrázek retušovaný, aby to vypadalo, že pravnučka je oblečená cudně, jak nařizují duchovní.

"V tomto ohledu íránský režim prohrál. Nepodařilo se mu přesvědčit děti a vnuky revoluce, aby byli jako duchovní. Místo toho začínají být jako my," poznamenala Nafisi, která například o rtěnce s nadsázkou hovoří jako o "zbrani hromadného ničení".

Azar Nafisi tyto incidenty dává do souvislosti s íránskými dějinami. Během nedělní debaty v Doxu připomněla některé erotické scény či projevy ženské emancipace z děl dávných perských autorů.

Konkrétně citovala například slavnou Knihu králů z roku 1010 od básníka Firdausího.

"Ale viděli jste někdy, jak neuvěřitelně smyslné jsou íránské tance? Na kolik smyslů působí íránské jídlo?" ptala se dál Nafisi.

Zmínila také, že ještě za šáhova režimu v druhé polovině 20. století v íránské vládě zasedaly dvě ženy a že například její matka byla jednou z prvních poslankyní íránského parlamentu. Roku 1967 pak země přijala progresivní zákon o rodině, který ženám v arabském světě přisoudil bezprecendentní právo.

"To vše se odehrálo předtím, než roku 1979 revoluce svrhla šáha a tento zákon zrušila. Než duchovní nařídili, že je legální vzít si za ženu i devítiletou dívku. Než za cizoložství nebo prostituci zavedli smrt ukamenováním, což v Íránu nikdy předtím neexistovalo. Než slovo ženy začalo mít u soudu poloviční hodnotu co výpověď muže," vypočítala Nafisi.

Společenskou proměnu ilustrovala na příkladu – zatímco před revolucí vedoucí katedry anglistiky v Teheránu nosila dekolt, po revoluci oblékla hidžáb, tedy muslimský šátek zahalující vlasy a krk.

"Všechny tyto změny byly učiněny ve jménu islámu," poznamenala spisovatelka, která však s tímto názorem nesouhlasí. "Neříkám, že existuje jediný dobrý výklad islámu. Ale je stejně dobrých výkladů islámu, kolik je dobrých muslimů."

Azar Nafisi opustila Írán v roce 1997 a od té doby žije v USA, kde publikuje a také vyučuje na zahraničněpolitickém institutu při Johns Hopkins University.

Nejen tam se prý setkává s názorem, že současná práva žen v Íránu jsou reflexí islámu a že jiným zemím nepřísluší za ně Írán kritizovat.

"Na to vždy odpovídám: jak si můžete myslet, že se jakékoliv ženě líbí možnost, že bude ukamenována nebo zbičována?" odvětila Nafisi.

"Pokud přijmeme tezi, že muslimskou kulturou nejsou velcí arabští básníci, vědci nebo spisovatelé, pak je kulturou Evropy inkvizice a kulturou Spojených států zase otroctví.
Každá země, každý národ má něco, za co se má stydět. A co lze změnit," řekla Nafisi.

Podle ní by cestou ke změně bylo, kdyby íránský režim od svých občanů přestal vynucovat jedinou možnou interpretaci a přistoupil na to, že existují jiné názory.

"Proto mám tak ráda psaní románů. V nich své názory nevštěpujete všem svým postavám. I antagonistovi musíte dát vlastní hlas. Nechci, aby utichl hlas ajatolláha Chameneího nebo bývalého prezidenta Ahmadínežáda, jen aby vedle nich zazněly také názory jiných. Totalitarismus naší společnosti spočívá v tom, že se všichni musíme řídit jen jedním názorem," uvedla.

Azar Nafisi se v mládí hlásila ke studentskému hnutí, které za šáhova režimu prosazovalo změnu. Dnes by prý v podobné situaci byla opatrnější. "Naší chybou bylo, že jsme se nezajímali o to, kdo přijde potom, jen kdo od moci odejde," poznamenala.

"Člověk ale musí myslet pozitivně. Jít si za tím, co chce. A to, co nechce, mu pak samo ustoupí," dodala.

V souvislosti se sobotním otevřením vzducholodi nad pražským Doxem autorka uvedla, že právě podobně architektonicky nespoutaný prostor, jenž má v lidech podněcovat představivost, může lidi přimět ke změně myšlení.

"Mezi miliony dívek se vždy najde jedna, která nevidí obyčejného bílého králíka, nýbrž králíka, který mluví a dívá se na hodinky. Nevztahuje na něj své předsudky a teorie, nýbrž je zvídavá, a tak se za ním vydá, skočí za ním do nory a potom se z té nory vrátí proměněná, s jiným pohledem na svět," řekla Nafisi v narážce na knihu Alenka v říši divů spisovatele Lewise Carrolla.

"Svým způsobem si tedy myslím, že tato vzducholoď už pomyslně pluje také na obloze nad Teheránem. Kdykoliv Íránci žijící pod útlakem otevřou nějakou skvělou knihu, jako by už koutkem oka zahlédli tuto vzducholoď," dodala.