Podpisu společné česko-německé deklarace v lednu 1997 předcházelo zdlouhavé vyjednávání. S dvacetiletým odstupem se mnohé věci ukazují tím, čím byly, totiž dobovými malichernostmi, a vyniká to, co je pro vztah dvou sousedů podstatné. Češi i Němci patří do jednoho bezpečnostního a hospodářského společenství a díky tomu se jejich vzájemnému obchodu daří jako nikdy.

O harmonii hlavně na politické úrovni se však nedá mluvit. Ne proto, že by se čelní politici vzájemně častovali výtkami, nebo dokonce urážkami, ale proto, že je až překvapující, jak rozdílně se o sousedech mluvívá doma, takříkajíc v kuchyni, nebo u hospodského stolu. Z jedné strany je slyšet stesky na nesolidární Česko, jež leckdy zašantročuje bruselské fondy, které jak Němci, ale třeba i Nizozemci dobře vědí, pocházejí z německých, nizozemských a ještě dalších kapes. Zpoza Krušných hor i Šumavy se zase ozývají nářky na diktát Berlína nebo rovnou jedné osoby, kancléřky.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se