Některé události by neměl spatřit nikdo. Americká televizní moderátorka Christine Chubbucková však svou sebevraždu v roce 1974 naplánovala tak, aby ji mohl vidět kdokoli. Provedla ji v přímém přenosu.

Americký dokumentarista Robert Greene ve snímku Kate Plays Christine tragickou událost ztvárnil neobvyklou metodou. Do role Christine obsadil herečku jménem Kate a zdokumentoval její přípravu na náročnou úlohu. Výstupem však nebyl hraný film, ale samotný proces dostávání se do role a též dostávání se ke zcela skutečným informacím a lidem, kteří Christine Chubbuckovou znali.

Loni Greene za svůj dramatický film na pomezí dokumentu a fikce získal cenu za scénář na festivalu Sundance, kde se každoročně prezentuje to nejlepší ze světa nezavislé tvorby. A dnes, v pátek 20. ledna od 22 hodin, lze snímek vidět na stanici Sundance TV, která vysílá také v Česku.

Odvysílán bude v rámci cyklu 10 Days of Sundance, který vybírá starší i novější hity ze Sundance a od čtvrtka doprovází také právě probíhající ročník festivalu.

S Robertem Greenem, který se letos na festival Sundance do horského městečka Park City v americkém Utahu vypravil jako porotce, jsme hovořili o moci filmových obrazů, o tom, kde leží hranice mezi dokumentem a fikcí. A také kde je morální hranice, přes kterou se filmař nesmí, či naopak musí vydat.

HN: Váš nový dokumentární film pojednává o skutečném případu sebevraždy televizní moderátorky v přímém přenosu, která se odehrála roku 1974. Natočil jste ho jako jakýsi film ve filmu, v němž se ze samotné přípravy herečky na roli stává drama, takřka detektivka. Už jste podobnou metodu použil v předchozím snímku Herečka, ale proč podobně vyobrazit takto tragickou událost?

Poprvé jsem se o té události doslechl před deseti dvanácti lety. A můj první pocit byla podobná hrůza i onen divný druh přitažlivosti, které pociťovali mnozí další lidé. Hned druhý pocit byl: z tohohle nemohu udělat film. Deset let ve mně ten pocit přetrvával, a kladl jsem si otázku proč. Proč nejsem schopen vyprávět tento příběh.

Víte, je to dost divný pocit, že nějaký příběh nejste schopni ztvárnit. A roli tu hraje i arogance toho, kdo vypráví. Vypravěč přece může vyprávět o čemkoli.

Můj předchozí film Herečka se vypořádával s tématem, které mi vrtalo hlavou už u mých předchozích filmů: jak dostat herce do dokumentárního filmu, jak se vypořádat s fenoménem herectví a hraní a jak díky tomu nahlížet některé věci z úplně nového úhlu?

Když jsem Herečku dokončil, nechtěl jsem pokračovat s podobným filmem. Ale pak mi došlo, že právě takhle lze zachytit podobně tragickou událost, o níž jinak nelze vyprávět. Vyprávět příběh Christine Chubbuckové lze právě pomocí takové boční cestičky. Její příběh vás nenutí přemýšlet jen o tragédii samotné, ale i o tom, jak byla provedena. Kolik z toho byla performance? A proč mám z toho pocit viny?

Přímočarý dokument o takové události mě nezajímá, přijde mi, že by šlo jen o marnou snahu zachytit někoho, kdo je nemocný, potřebuje pomoc a nedostane se mu jí. Ale ve chvíli, kdy se z jejího příběhu stal mýtus, legenda, obraz, je třeba začít přemýšlet o tom, co ta událost udělá s vámi jako s vypravěčem a také s vámi jako s divákem.

HN: Dnes ten příběh možná není tak znám, ale ve své době kromě jiného prý inspiroval i scenáristu oscarového hollywoodského filmu Network. Přemýšlel jste o tomto filmu, když jste připravoval svůj dokument? Byť třeba ne jako o inspiraci, ale naopak jako o přístupu, kterému se sám chcete vyhnout?

Legenda praví, že Network se inspiroval příběhem Christine Chubbuckové. Ale to je pravda jen zčásti. Podobně jako vše ostatní ohledně Christine platí, že je to natolik pravdivé, nakolik se to neustále opakuje. Podobně jako všechna ta vysvětlení: „Ona neměla přítele, tak byla smutná.“ Přitom nikdo neví, jak se doopravdy cítila.

Ale film Network mám rád, ne že by šlo o srdcovou záležitost, ale v jistém ohledu mě ovlivnil jeho pokus vyprávět o velké vážné události velkým vážným způsobem.

Dnes filmy, a obzvláště ty nezávislé americké, ztratily schopnost vyprávět velké důležité příběhy. Jako by se všichni styděli. Network se promítnul do způsobu, jakým herečka Kate v mém filmu ztvární závěrečný monolog do kamery těsně před tragédií. Podobně jako u Christine, kterou hraje, a podobně jako u postavy Howarda Bealea v závěru Networku jde o radikální projev, o vyjádření pocitu: „Takhle se cítím a už o tom nebudu mlčet.“

HN: Je váš film vlastně stále dokument? Je plný hraných scén, využívá prvky různých žánrů, je to celé trochu detektivka, zvuková stopa připomíná thrillery. Kde leží hranice mezi dokumentem a fikcí?

Hranice určitě existují, ale jsou velmi nestálé. Pro mě jde o dokument především proto, že znázorňuje nějaký koncept. Rád se na filmy koukám jako na jakési konceptuální krabičky, které skládáme a stavíme. Tímto balíčkem je formát „filmu ve filmu“. Ale uvnitř balíčku je zachycena cesta herečky Kate a jejích skutečných rozhovorů s lidmi, kteří Christine znali.

Jsou tak skutečné, jak jen dokumentární film skutečný může být. Ne že bych nikdy Kate nevnuknul nějakou otázku. A samozřejmě, že je herečka a hraje. Ale ve všech dokumentárních filmech je herectví nevyhnutelné. I když se koukáte na dokument plný mluvících hlav s tematikou vědy, vědci si připravili své výpovědi, nacvičili je, aby mohli promluvit na kameru. Kde je pak rozdíl mezi tímto a herectvím? Kate se v mém filmu snaží najít něco pravdivého právě tím, jak se dostává do role Christine.

Mám hrozně rád to, co dělají herci v dokumentárním filmu. Pusťte herce do dokumentárního filmu a náhle se vše kolem něj zintenzivní. Divák začne přemýšlet, co je skutečné a co ne. Mozek začne pracovat naplno. A tehdy mám jako filmař šanci něco učinit, dostat vypravěčsky a s využitím žánrových prvků diváky na místo, kde jejich mozek zpracovává události komplexněji. Využívám dokument jako startovací plošinu pro něco komplexnějšího a zajímavějšího, než co dokument běžně znamená.

HN: Váš film pojednává o tragédii v přímém přenosu, která se udála v době bez videorekordérů a jiných nahrávacích zařízení. Šlo o gesto, které mělo být viděno, ale dnes ho nelze spatřit. Šlo vám i o jistý komentář o povaze a moci obrazů?

Rozhodně. Podivně svůdnou částí celého příběhu je myšlenka, že dnes je nám umožněno sledovat cokoli. Nejen že je to možné, ale jako bychom na to měli právo prostě proto, že je to dostupné. A představa, že existuje druh materiálu, který je velmi děsivý a který nemůžeme spatřit, to je skoro jako jakési černé zrcadlo. Samotnou svou nepřítomností hovoří o tom, co se s naší společností a kulturou stalo.

Zrovna včera jsem dostal e-mail ze školy, kam chodí můj sedmiletý syn a desetiletá dcera. Dvanáctiletá dívka spáchala sebevraždu a vysílala ji živě na Facebooku. Mé děti to sledovaly na půdě školy. A ta se za to e-mailem omluvila. Jen při přemýšlení o všudypřítomnosti násilí a o tom, jak snadno lze spatřit podobné strašlivé události, se mi zdá, že se naše citlivost proměnila.

Páska se záznamem sebevraždy Christine Chubbuckové neexistuje. A rok 1974 byl možná jedním z posledních v historii, kdy to bylo možné, kdy neexistoval způsob, jak podobnou mediální skutečnost nahrát. Přitom Christine si přála, aby její čin bylo možné spatřit i v budoucnosti. To vše nutí k úvahám o moci obrazů. A podobná úvaha je v době, kdy je možné kliknout na cokoli – na záběry dětské šikany či na to, jak byl mladý Afroameričan zastřelen na ulici –, relevantnější než kdykoli jindy.

HN: Jak dlouho a hluboce jste o svém konceptu uvažoval, nebál jste se nějakých etických hranic, k jejichž překročení by během natáčení mohlo dojít?

Celý můj film je o podobných hranicích. A samozřejmě jsem uvažoval o tom, aby Kate byla při natáčení v „bezpečí“. Ona je velmi specifická herečka, promítá do hraní všechny své úzkosti. A pokud je ve filmu nějaký padouch, jsem to já. Je třeba zpochybňovat filmaře a vypravěče, to je dobrý výchozí bod. Je důležité přemýšlet o tom, kdo vypráví příběh a proč to dělá. Proč si dotyčný myslí, že je v pořádku vyprávět podobný druh příběhu.

HN: Na plátně se přitom mihnete jen jednou či dvakrát.

Ano, a nemám z toho nijakou potěchu, ale bylo potřeba, abych se tu ukázal. Útočím tak sám na sebe, stejně jako můj film útočí na diváky.

HN: Došlo během natáčení k něčemu, co vás opravdu překvapilo či změnilo? Něco, co přesahuje celý dopředu propracovaný koncept filmu?

Prošel jsem si právě těmi zmiňovanými morálními nejistotami a nejsem si jistý, jestli jsem se z nich zcela vzpamatoval. Vím však, že nejsem schopen jít dál, pracovat na něčem, co by mě roztrhalo na kousky podobně silným způsobem. Je těžké si připustit, že možná opravdu jste padouch, že jste vkročil na zapovězené území. Ale přesto jsem spokojený, pokud můj film povede diváky k tomu, aby už nadále filmařům nedůvěřovali tolik jako doposud.

Související