Vyfotit Sotiriose Zavalianise v jeho nemocnici v Berouně není zrovna snadné. Zdravotnické zařízení totiž na první pohled vůbec nepřipomíná lékařské prostředí. Mramorové obklady, nejmodernější technologie nebo futuristická rehabilitační místnost dodávají pocit, že se spíš jedná o pětihvězdičkový hotel.

"Toto prostředí patří k dnešní době, Češi si ho zaslouží," říká v rozhovoru pro HN řecký podnikatel, který v Česku vlastní ještě nemocnici v Hořovicích a onkologické centrum v Pardubicích. A nyní se rozhodl, že postaví i psychiatrickou léčebnu za téměř miliardu korun.

"Projekt duševní rehabilitace je z principu ztrátový. My jsme se rozhodli, že ho budeme ročně dotovat mezi 35 až 40 miliony korun, protože z provozu se to nezaplatí," říká Zavalianis.

Vaše nemocnice boří představy o tom, jak to v takových zařízeních běžně vypadá. Proč jste se rozhodl je udělat jinak? 

Snažíme se mít prostředí, které patří k dnešní době. Nemyslím si, že si Češi zaslouží ležet jen v pětilůžkových pokojích se sociálním zařízením na chodbě. Jsme vyspělý stát, stále je ale vidět, že oproti Rakousku nebo Německu je to tady jiný svět. Myslím si, že politická garnitura v Česku rozhodla, že ještě několik desetiletí podrží národ v útlumu. Nemyslím si, že v našich nemocnicích děláme něco extra. Děláme to, co patří k této zemi.

Je to tedy snaha přiblížit nemocnice tomu, co je na Západě?

Myslím si, že Česko patří kulturně a ekonomicky na Západ, jako to bylo za první republiky. Tehdy to byl čtvrtý nejvyspělejší stát Evropy. A nemyslím si, že to, co nám nyní vnucují, že jsme nějací chudáci, že jsme nějaký ocas západní Evropy, tak je. Národ je přirozeně inteligentní, je vysoce vzdělaný, iniciativní, tak nevidím důvod, proč bychom tady neměli být minimálně na úrovni Rakouska nebo Německa.

Vaše nová, velká investice je stavba psychiatrické léčebny. Proč jste si vybral tuto oblast?

Řeknu vám svou základní myšlenku. V Česku i celé Evropě se věnuje velká pozornost a utratí se velké peníze na to, abychom uzdravili tělo člověka. A co se týče psychiky, když duševními nemocemi trpí možná ještě větší procento obyvatelstva, na to se moc nedbalo. Na péči o duševně nemocné jde minimum peněz. Když chceme léčit člověka, tak ho musíme léčit jak z fyzické, tak z psychické stránky.

Myslím si, že už nastala doba, abychom se i v psychiatrii dostali do 21. století. Tak jsme se rozhodli pro projekt Centra duševní rehabilitace. Investice má být okolo miliardy korun a má tam být 150 lůžek. Celý ten projekt je pojatý tak, že by to měla být pětihvězdičková lůžková kapacita. Nedávno jsem byl v psychiatrickém zařízení v Praze navštívit kamaráda, který se tam ocitl, a tam jsem viděl desetilůžkový pokoj a jeden záchod na chodbě. Nemyslím si, že si tento národ zaslouží takovou psychiatrickou péči.

Ale proč zrovna psychiatrie, která v současné době není dobře financovaná a už léta čeká na reformu?

Protože vidím zbytečnost naší práce, když léčíme někoho, koho bolí oko, koleno, záda nebo má kýlu a necháváme stranou psychiku. Nezapomeňte, že několik milionů Čechů trpí nějakou poruchou. Myslím si, že léčebna je velice užitečná věc.

Chceme to pojmout úplně jinak, chceme mít důraz kromě odborných psychiatrů a psychoterapeutů i na sociální problémy, finanční. Chceme mít poradce, právníky, sociální péči, která by pacienty pomáhala znovu začlenit a zbavit některých problémů. Chceme mít komplexní péči o lidi, kteří se z různých důvodů dostali do nepříjemné životní situace, a pomoci jim se vyléčit.

Kde bude Centrum duševní rehabilitace stát?

Psychiatrická léčebna by měla stát v areálu berounské nemocnice. Měla by mít 27,5 tisíce metrů čtverečních, bude to pětipatrová budova. Z ministerstva zdravotnictví jsme ale dostali negativní stanoviska, máme podle jejich názoru tři vady. Údajně nesplňujeme kritéria jejich koncepce.

Co vám vytýkají?

Oni napsali koncepci, jak má vypadat psychiatrická léčba v České republice, a náš projekt do toho nezapadá. Požádali jsme slovenskou odbornou společnost, aby ta česká nebyla ovlivněná, aby porovnala kritéria, která dali, a slovenští odborníci jednoznačně uvedli, že kritéria splňujeme.

Dále ministerstvo řeklo, že jsme vysoce nadstandardní. Vytýkají nám, proč je tam bazén, proč tam je to a to. A další kritérium, které podle jejich názoru nesplňujeme, je, že takový projekt by měl být buď v aglomeraci, nebo v areálu fakultní nemocnice, aby se lidé, kteří jsou nemocní, mohli lépe začlenit do společnosti. Nechápu, když jsou lidé v takové situaci, kdy musí ležet v nemocnici, jakým způsobem budou chodit do kina nebo do města. A jak je pacient začleněn do společnosti, když je uvnitř fakultní nemocnice.

Vytýkalo se nám také, že pro tak velký projekt bychom nebyli schopni mít personál. U nás teď pracuje dva tisíce lidí, nemyslím si, že by byl problém najít dalších 250.

Co pro vás výtky ministerstva znamenají?

Znamená to pro nás zdržení projektu. Žádali jsme o evropské dotace, které by pokryly asi 40 procent z té miliardy korun, protože projekt duševní rehabilitace je z principu ztrátový. My jsme se rozhodli, že ho budeme ročně dotovat mezi 35 až 40 miliony korun, protože z provozu se to nezaplatí. A kvůli tomu jsme žádali ministerstvo pro místní rozvoj, aby nám přidělilo peníze z EU. Zbytek peněz, 300 milionů, bychom platili ze svého a na dalších 200 milionů už máme sjednaný úvěr.

Teď to ale vypadá, že asi dotaci nedostaneme, odvolali jsme se, ale oni to stále zkoumají. Mysleli jsme, že kdybychom měli část peněz z dotací, mohl by provoz stát do tří let. Teď to musím financovat sám, tak to vidím tak, že projekt bude hotový za šest sedm let. Dříve to nejsem schopný financovat sám.

Co se týče těch výtek, musíte tedy něco změnit, abyste mohli pokračovat?

Posíláme jim elaboráty a oni pak píšou, že musí splnit lhůty, bez ohledu na to, co jim posíláme. Ani jeden člověk, který o tom rozhodoval, už na ministerstvu zdravotnictví není. Oni přišli, udělali špinavou práci a odešli. Teď jsme se odvolali na ministerstvo pro místní rozvoj, ale neočekávám, že něco dostaneme.

Sotirios Zavalianis

- Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.

V Česku podniká od 90. let.

Vlastnil společnost StarFoods, distributora potravin a kosmetiky.

Od roku 1998 byl spolumajitelem diagnostických center v Česku, založil onkologické centrum v Pardubicích.

V roce 2007 koupil nemocnice v Berouně a Hořovicích.

V nemocnici v Berouně nyní dokončujete rozšíření LDN. Jakou tam máte kapacitu?

Jako podnikatel jsem se nikdy nechtěl zabývat LDN, domovem důchodců apod., protože pevně věřím, že jsme měli investovat do povědomí lidí o tom, že se máme starat o naše staré rodiče, a ne dělat odkladiště lidí. A proto jsem nikdy nechtěl a nebudu podnikat v takových odkladištích, kde budou nepotřebné babičky a dědečci.

To, co tady provozujeme, je jiná forma rehabilitace pro lidi, kteří mají pohybové a interní problémy. Nemohou třeba absolvovat intenzivní rehabilitaci, ale mají velké předpoklady, že se vrátí zpět do běžného života. Takže to není LDN, ale následná péče s vyšším stupněm rehabilitace. Tam je 70 lůžek.

Kolik jste do toho investovali?

Rekonstrukce stála kolem 45 milionů korun.

Byla to pro vás v současné době největší potřeba?

Investujeme neustále. Největší investice, kromě té duševní rehabilitace, probíhají v hořovické nemocnici.

Je to opět rekonstrukce, nebo stavíte nové pavilony?

Jsou to nové rozšířené provozy. Například teď stavíme školku pro zaměstnance, ta už je skoro dokončená, velké parkoviště pro pacienty s 250 místy, ochrip (oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče - pozn. red.) pro malé děti rozšiřujeme o dalších 13 lůžek, další operační sály a rozšíření nemocnice. Tam jsem zatím investoval 1,2 miliardy korun. A do dvou let plánujeme další investici nějakých 350 až 400 milionů korun.

Kolik ročně průměrně investujete?

Kolem 250 milionů korun. Bude to pokračovat i letos, bohužel je to nekonečný boj.

Jaké letos očekáváte tržby?

Asi 2,6 miliardy korun.

Plánujete nákup nových nemocnic?

Odmalička jsem sice měl imperialistické skolny, ale je otázka, zda jít na extenzivní způsob rozvoje, nebo intenzivní, zkvalitnění. Já jsem teď zvolil způsob, že to, co provozujeme, musí být v nejlepší kvalitě ve střední Evropě. Až dosáhnu té špičkové kvality, budu přemýšlet nad dalším rozšiřováním. Kdybych přidal Sedlčany, Brandýs… k čemu to je?

Můžete mít třeba širší síť?

To je jen další špendlík v mapě, abych to pak mohl lépe odprodat? Ať to dělají ostatní, já to dělat nechci.

Proč se vlastně věnujete zdravotnictví? Z toho, co říkáte, to působí, že je podnikání ve zdravotnictví strašné…

Není to strašné odvětví. Je spojeno s politikou a ta ovlivňuje naše podnikání, oni určují pravidla hry. Chci dokázat a dokazujeme, že i v takových podmínkách, kdy politici dotují nemocnice v okolí a kdy nám nikdo nic nedá, naše nemocnice prosperují.

Jaká je tedy vaše motivace?

Včera jsem četl nějaký článek o americké studii, podle které je na ekonomických školách a v managementu nejvíce psychopatů. Já mám tu ekonomickou školu a možná nějaké psychopatické sklony mám. Dělám práci, která se mi líbí, dává mi smysl a prostřednictvím toho se realizuji.

To byste samozřejmě mohl i jinde…

Tato práce mě vždy lákala a vidím, že je potřebná, vždy mě medicína fascinovala. Lékaře jsem vždy považoval za vrchol profesního žebříčku. Vždycky jsem ale vnímal, že problém je, že zdravotnictví není dobře organizované. Nemyslím teď z hlediska medicíny, ale ohledně distribuce pacienta a toho, co se děje okolo. To mě fascinovalo a chtěl jsem dokázat, že ve zdravotnictví se dá lepším způsobem organizovat.

Méně nemocnic

Ve zdravotnictví v Česku podnikáte už téměř 20 let, začínal jste s diagnostickými centry. Co se za tu dobu změnilo?

Zdokonalují se lékařské postupy, technologie, objevily se účinnější léky, akorát ten management zdravotnictví zůstal skoro nezměněn. Od roku 1994 máme provizorní úhradový systém a v tom jedeme do dnes.

Jaké je podle vás české zdravotnictví dnes?

Nemyslím si, že je situace dramatická. Je neuspokojivá, ale není špatná, pořád to jde. Půjde to, pokud doktoři budou dále nastupovat za 15 tisíc korun po škole, pokud sestry budou ochotny za 16 tisíc korun měsíčně pracovat. Samozřejmě že ten systém půjde dál. Ale co se stane, až nebudou ochotni dělat za ty peníze?

Vy tento problém nemáte?

Dá se říci, že platy našich sester a doktorů jsou na úrovni Prahy, plus minus, protože jsme blízko. Ne, že bych s tím byl spokojený, občas se stydím, když vidím ty lékařské kapacity a kolik jim musím podepsat na výplatní pásce. V tomto směru to není uspokojivý stav.

Jak by se to dalo řešit?

Měla by se kultivovat síť nemocnic, nepotřebná zařízení by se měla zlikvidovat.

Vy jste velkým zastáncem toho, že by v Česku neměla být síť nemocnic tak hustá. Proč?

V Česku byla postavena síť nemocnic v době, kdy se tady jezdilo na kočárech tažených koňmi. Dnes máme krásnou infrastrukturu, hned se všude dostaneme a Česká republika nemá nekonečně lidských zdrojů. Tolik špičkových kapacit v každém okrese asi nikdy nebude, stejně jako špičkových technologií…

Věřím, že by to mělo být koncentrované na jednom místě. A kdybychom měli koncentrovanou péči, byla by efektivnější, účinnější a nepotřebovali bychom tolik nemocnic. Aby těch nemocnic tolik nebylo, museli bychom znovu dbát na síť primární péče. To znamená mít polikliniky v každém městě. Kvůli chybějící primární péči je velký nával na nemocnice, ony nestíhají a někdy pacient čeká na ošetření i několik hodin. Myslím si, že bychom měli mít prevenci, primární péči a redukovat počet nemocnic.

Česku pomohl komunistický model

Pocházíte z Řecka, zajímáte se o zdravotnictví i tam?

Ne, už vůbec. Jsem dlouho z Řecka pryč, takže spíš jako turista.

Je ale třeba v něčem podobné tomu v Česku?

Vůbec. Tady je ten systém stokrát lépe nastavený, máme tady téměř 100procentní pojištěnost. V Řecku to tak není, je to jiná kultura, jiná mentalita. Systém v Česku už byl takto nastavený za komunismu a po revoluci se nestačil zlikvidovat a zůstal funkční.

Jak se na řecké zdravotnictví díváte?

Problém je, že se zprivatizovalo, co se dalo. A kdo mohl, vzal něco domů. Objevil se případ lékaře, který za měsíc napsal recepty i za 400 tisíc eur, protože měl kamaráda, který měl lékárnu, a ty léky se reexportovaly do Anglie. Jedno koleno, co tady stojí třeba 30 tisíc korun, v Řecku bylo šestkrát dražší. Byl tam nekontrolovatelný systém a dostal se do obrovských problémů. Ročně se tam za léky utratilo devět miliard korun, v Česku je to kolem dvou miliard.