Když sedmadvacetiletý student Univerzity Karlovy Jindřich Pavlásek před dvěma lety s nelibostí přihlížel rostoucím projevům nenávisti vůči menšinám, například muslimům nebo Romům, chtěl trochu přispět k jejich zmírnění. Protože se vedle elektronické kultury a sémiotiky na Fakultě humanitních studií věnoval počítačové grafice, tak s třemi kamarády - Petrem Vojtěchem, Radimem Špetlíkem a Tomášem Fedorem -, začal pracovat na mobilní hře, jež by učila toleranci vůči rozdílnostem. 

Výsledkem jejich snažení je herní aplikace Xenofil, kterou čtveřice zveřejnila začátkem letošního září. "Hra je o tom, jak se vypořádat se strachem přerůstajícím v nenávist vůči jakýmkoliv menšinám. Kdybychom jenom psali články vyzývající k toleranci, moc bychom s podporou snášenlivosti neuspěli," zdůvodňuje Pavlásek volbu zrovna hry. Ty podle něj na lidi mohou zapůsobit silněji. Aplikace je zdarma dostupná v české, anglické a ruské jazykové verzi v internetových obchodech Google Play a AppStoru.

Xenofil vychází z her, v nichž lidé vedle sebe skládají shodné žetony, například podle barvy nebo tvaru, jako je například Candy Crush Saga. Nezvyklý je ovšem tím, že tento princip obrací vzhůru nohama. Uživatelé kameny naopak musí poskládat způsobem, aby vedle sebe ležely pouze takové, které se od sebe odlišují. Jde o hlavní prvek hry, jímž chtějí autoři mírnit nesnášenlivost a podpořit soužití různých skupin obyvatel vedle sebe. "Hráč bude muset připustit myšlenku, že od sebe se lišící věci patří k sobě," věří Pavlásek.

Pravidla hry přitom nejsou úplně snadná, proto se Xenofil hodí spíš pro děti nad 12 let. Nespočívají v pouhém zaměňování jednoho žetonu za jiný. Ve složitějších kolech se přemístěním jednoho žetonu zároveň přesune i několik dalších, které leží v okolí. Tím chtěl Pavlásek upozornit na to, že chování jedince ve společnosti nedopadá pouze na něho, ale ovlivňuje další lidi.

Při tvorbě totiž vycházel z přesvědčení, že hry ovlivňují uvažování lidi už svým ovládáním. Aby tak hra opravdu pomohla zvýšit toleranci k jinakostem, zabudovali autoři tuto myšlenku do jednotlivých situací. Hráče Xenofila tak například čeká úloha, v níž má jeden žeton vysvobodit z obklíčení několika jinak barevných, které mají zastupovat majoritu pohlížející na něj s předsudky. "Cílem je tento kámen začlenit jakoby zpět do společnosti," přibližuje Pavlásek.

Se svým týmem ale nezapomněl ani na příběh. Ten se rozvíjí souběžně s postupem ve hře. Za jeho hlavního hrdinu autoři zvolili etnicky ani genderově neurčené dítě, které má podobu modré siluety. Zprvu nezapadá do kolektivu a nemá žádné kamarády, až na kreslenou postavičku, již si samo namalovalo. Později však svou partu najde. "V té si ale každý musí překonat předsudky vůči druhým," upozorňuje Pavlásek. Skupina pak čelí další zkoušce, když musí zachránit kamaráda, kterého očarovala netvor nazvaný Korkán. "Ten se živí strachem lidí a láká je na líbivá hesla," dodává Pavlásek.

Po dvouletém vývoji, který autoři hradili ze svého a měli jej spíš jako "vedlejšák" ke studiu, v současnosti řeší, jak dál s Xenofilem naložit. Zvažují, že jej rozšíří o další herní kola, avšak nepočítají s tím, že z něj budou mít peníze. Od začátku hru pojímali spíš jako dobrovolnickou aktivitu, ačkoliv hra uživatele vybízí k peněžnímu daru. O spolupráci však jednají neziskovými organizacemi zabývajícími se vzděláváním. Pavlásek by například uvítal, kdyby se Xenofil využíval v různých programech na podporu integrace.

Související