V USA způsobili čeští parazitologové Tomáš Scholz a Roman Kuchta menší pozdvižení. V prestižním vědeckém časopise zveřejnili článek, že tasemnice napadající člověka, známá dosud jen u tichomořských lososů v Japonsku, se vyskytuje i u jejich amerických příbuzných.

O objevu českých vědců referovala letos v lednu i televize CNN. Tomáš Scholz ale tvrdí, že panika je zbytečná. Přestože červ, který se může dostat do lidského těla, dorůstá až do 15 metrů, "dá se s ním žít", ujišťuje znalec cizopasníků. Ostatně to dobrovolně vyzkoušel i jeho kolega Julius Lukeš, nynější šéf Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích, kde profesor Scholz působí.

Kdy jste naposledy jedl sushi?

Naposledy to bylo právě ve Spojených státech. Byl jsem tam na Fulbrightově stipendiu od poloviny února do konce června. Vždycky v pátek jsem chodil do supermarketu a kupoval si sushi a to si pak dával v sobotu k večeři. Byla tam menza, ale v sobotu večer nebo v neděli nevařili, takže jsem jedl sushi.

Tomáš Scholz (57)

◼ Rodák z Prahy patří mezi přední vědce v oboru rybí parazitologie. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a od roku 1985 působí v Parazitologickém ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích.
◼ V letech 2002–2012 byl jeho ředitelem. Tasemnice a další cizopasníky zkoumal v mnoha zemích světa, například v Peru, Súdánu, Etiopii, Laosu, Bangladéši nebo Kambodži.
◼ Přednášel celkem tři roky ve výzkumném centru v mexické Méridě (Yucatán) a téměř rok na brazilské univerzitě nedaleko Ria de Janeira. Je profesorem na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Letos získal Fulbrightovo stipendium pro vědecké pracovníky na St. Norbert College ve státě Wisconsin.
◼ Je ženatý, má dvě dcery a vnuka.

Jako rybí parazitolog s tím nemáte problém?

Samozřejmě vím o tom riziku, ale je minimální. Možná v Japonsku bych se bál trochu víc, je tam i více parazitů, kteří se přenášejí syrovými rybami. Studentům říkám: V Japonsku syrové ryby raději nejezte. Ale sám jsem je tam jedl. I když ne moc, jsou tam drahé, jako všechno v Japonsku. V Americe to bylo cenově příjemnější. Ale že bych bez sushi nemohl žít, to rozhodně ne.

Já sushi téměř nejím, protože mám obavu, že v Česku většinou nebude moc čerstvé.

V ústavu v Budějovicích jsme měli Japonku, která nám říkala, kde je ve městě kvalitní sushi. Mělo by být čerstvé, tedy z ryb, které nejsou zmražené, ale pouze na ledu. A tady je to nebezpečí. Na ledu mohou larvy potenciál­ních lidských parazitů ve svalovině přežít. Lososi na ledu neprochladnou tolik, aby to parazita zabilo.

Takže Japonsko je rájem cizopasníků?

Tam je toho víc asi hlavně proto, že Japonci jsou šílení do mořských potvor. Ty jedí hrozně rádi a milují je syrové. Je to o kultuře.

Která země z těch, jež jste navštívil, byla na parazity nejhojnější?

Laos, kde jsem byl v roce '89 ještě před revolucí. V oblasti jihovýchodní Asie až 10 milionů lidí trpí takzvanými jaterními motolicemi. Ryby často naloží, fermentují je, ale larvy motolic jsou schopné přežít. Nákaza jaterní motolicí může být velmi nebezpečná. Když máte tohoto parazita 10−15 let, může to vést k rakovině jater. Já tam s kolegou sestavil seznam nebezpečných ryb. Vedoucí naší výpravy jej předložil náměstkovi tamního ministra zdravotnictví a radil: Pokud byste chtěli snížit počet nových případů tohoto onemocnění, nejezte tyhle ryby. A on mu odpověděl: Hm, děkujeme, to je výborné, ale víte, jak právě tyhle ryby skvěle chutnají?

jarvis_59f0c895498e34d8c212ba19.jpeg
Foto: Matej Slávik

Váš nedávný objev tasemnice škulovce v severoamerických lososech vyvolal v USA rozruch poté, co zprávu letos v lednu vysílala i CNN.

Zveřejnili jsme to − byť jako krátkou zprávičku − ve velice dobrém časopise, který se jmenuje Emerging Infectious Diseases. Vydává ho respektovaná organizace National Institutes of Health. Navíc bylo důležité, že se jedná o lososy. Američané strašně rádi rybaří a milují maso lososů, takže ti jsou ekonomicky hodně důležití. A my najednou zjistili, že v nich je potenciální lidský parazit. Tenhle škulovec dokáže být nepříjemný, může dosáhnout délky 15 metrů. A teď si představte Američana, který v sobě bude mít takovouto příšeru. Samozřejmě je to pro ně šok. Přesto pro mě byla ta publicita až překvapivě velká, protože žádný zásadní objev to není. V podstatě jsme potvrdili, co se už tušilo.

Vyvolalo to reakce rybolovného průmyslu?

Roman Kuchta (spoluautor výzkumu, pozn. red.) dostal dokonce od nějakého tamního rybářského svazu dost drsný e-mail, kde mu vyčítali, že jim ohrožuje byznys. Odpověděl, že my jako vědci pouze konstatujeme, co se dalo čekat, a že určitá hysterie, která z toho vznikla, není naše vina, ale souvisí spíš s mediální prezentací.

Není pro člověka nebezpečné, když má v sobě 15metrového škulovce?

Není. Je to jenom nepříjemné.

Současná móda pojídání syrových pokrmů přinesla zvýšení počtu případů nákazy parazitem, ale nijak zásadní. Spíše se o nich více píše.

Co mu v těle dělá? To je ta tasemnice srolovaná ve střevech?

Většina tasemnic je přichycena hlavičkou v přední části střeva a jejich článkované tělo je volně uloženo v další části střeva, byť s častými záhyby. Já ji v těle neměl, ale spolkl ji můj kolega, nynější ředitel ústavu, Julius Lukeš. Jednou jsem mu říkal: "Julo, to jsi ještě neviděl. Tady máš larvu škulovce, našli jsme ji v okounovi." Mimochodem byl z jezera Lago di Como, oblíbené turistické destinace v severní Itálii. Tam je specialitou carpaccio di pesce, tatarák z ryb. A já jsem k Julovi spíše v nadsázce prohodil: "Hele, my bychom potřebovali dobrovolníka." My se tak hecujeme. A on na to: "Fajn, dej mi pár larev." Dostal tři, spolknul je, zapil kávou a bylo. Nakonec se jako člověk, který má v sobě dobrovolně tasemnici, dostal i do vysílání BBC. Jisté je, že po několika týdnech tasemnice dospěly a podle nálezu ve stolici produkovaly velké množství vajíček, která byla mimochodem využita pro velmi pěknou magisterskou práci jedné z našich studentek. A také jsem ho požádal: "Julo, prosím tě, nejez česnek."

Proč ne česnek?

Česnek červy vypuzuje. Jednou ráno přišel a říkal: My jsme včera měli doma krevety s česnekem. A přinesl s sebou takovou zavařovačku a v ní asi jeden a půl metru tasemnice, kterou ze sebe vypudil. Naštěstí bez hlavičky, což znamená, že tasemnice se v něm dále udržela. Jula to udělal kvůli tomu, aby dokázal, že ani takto velký parazit vás vlastně nijak neovlivňuje. Když jsme se o tom bavili, říkal, že nemá žádné problémy. Jen občas trochu průjem. V odborné literatuře se pořád opakuje, že tento parazit může způsobovat anémii a může být příčinou nedostatku vitaminu B12. Ale když se kolega Roman probíral staršími prameny, zjistil, že to bylo pouze ve Finsku po druhé světové válce čili u lidí, kteří byli podvyživení.

Mají lidé ve vyspělých zemích kvůli oblibě jídel jako sushi, sashimi nebo carpaccio v sobě více parazitů než dřív?

Současná móda pojídání syrových pokrmů samozřejmě přinesla určité zvýšení počtu případů nákazy, ale nijak zásadní. Spíše se o nich více píše, zčásti i proto, že podobné případy se nevyhýbají ani ekonomicky dobře situovaným lidem, kteří rádi zaplatí velké sumy za pokrmy z ryb často dovážených na ledu z jiného kontinentu. Když jsem ještě chodil na fakultu, můj učitel helmintologie, což je nauka o parazitických červech, se zmiňoval, že východní Němci, kteří měli rádi uzeniny z polosyrového masa, k nám možná zavlekli takzvanou tasemnici bezbrannou, jež se vyvíjí v hovězím dobytku. Před několika málo lety se na Opavsku objevilo několik desítek případů lidské nákazy touto tasemnicí, ale zdroj tak neobvykle masivní nákazy se nepodařilo dohledat.

Za ni tedy mohou chudáci východní Němci?

Určitě ne. Mluvilo se, byť bez záruky, o chovu masného plemene někde ve středních Čechách. Výskyt podobných nákaz je vždy nejvíce závislý na stravovacích zvycích. Takže v oblastech, kde se konzumují ryby nebo další zvířata syrové či tepelně nedostatečně upravené, může být riziko vysoké. Ostatně velmi známá je poměrně rozsáhlá nákaza lidí parazitickou hlísticí zvanou svalovec na středním Slovensku v roce 1998, kdy se proslulými místními klobáskami nakazilo 250 lidí; zdrojem nákazy bylo maso z jednoho pejska, které obsahovalo larvy svalovce. Přidání psího masa bylo součástí tradiční receptury.

jarvis_59f0c895498e34d8c212ba1d.jpeg
Foto: Matej Slávik

Existují statistiky o tom, kolik máme my Češi nebo Evropané tasemnic a dalších příživníků v těle?

Taková čísla sice lze dohledat, ale nejsou příliš přesná. Když vám to nic nedělá, nikdo to ani nediagnostikuje. Takže o tom ani nevíte. Vidíme jenom špičku ledovce. Myslím, že v syrových rybách zase tolik parazitů není. Obecně je problém, když jíte něco syrového, ať už je to ryba, nebo jiné maso či zelenina, kterou si neumyjete.

Vy jste už v sobě nějakého parazita měl?

Pokud vím, tak ne. Měl jsem vlastně štěstí. Než jsem před osmi lety prodělal těžký zánět slinivky, snědl jsem opravdu všechno a dost věcí jsem vyzkoušel. Třeba sarančata v Mexiku, psa ve Vietnamu, kočku a krajtu v Laosu. Když jsem se vrátil ze zahraniční cesty, dával jsem kolegům z oddělení zabývajícího se lidskými parazity vzorek stolice a oni mi pak vždycky zklamaně oznámili: "Zase nic." Nikdy jsem si nic nepřivezl. Což je ale spíše výjimečné.

Jsou nějací cizopasníci, kteří našemu tělu prospívají?

Říkal jsem vám o panu řediteli, který snědl tasemnici, aby dokázal, že paraziti jsou trošku démonizovaní. Ale když jste podvyživený a žijete v Africe, parazit vás může i zabít. Jsou tam krevničky čili motolice v krevním systému, pak hlístice způsobující elefantiá­zu, tedy zvětšení končetin, o malárii nebo spavé nemoci ani nemluvě. Ale v Evropě se máme tak dobře a máme tak dobrou a kvalitní stravu, že paraziti nám už skoro nic nedělají. Navíc se před několika dekádami zjistilo, že existuje nepřímá úměra mezi počtem výskytu helmintů, jako například škrkavek, a vznikem různých atopických ekzémů, alergií a astmatu. Dnes se ukazuje, že někteří parazitičtí červi a rovněž další paraziti jako prvoci patrně mají schopnost do jisté míry modulovat naši imunitní odpověď. Proč máme alergie? Je to vlastně přehnaná reakce našeho imunitního systému. Jsme moc odčervení, jsme moc čistí a náš obranný systém reaguje přehnaně.

Takže čím víc červů, tím méně alergie.

Při určitém zjednodušení se to dá říct. Ostatně v zemích rozvojového světa, které se potýkají s parazitárními onemocněními, je problém alergií okrajový.

Biolog Jaroslav Flegr na základě svých výzkumů tvrdí, že parazit Toxoplasma gondii napadá lidský mozek a výrazně ovlivňuje chování či vzhled člověka. Jak je to s tasemnicemi?

Říkalo se, že jsou dobré na hubnutí. Dokonce se kdysi − na přelomu 19. a 20. století − prodávala vajíčka tasemnic a někteří lidé je polykali… Ukazuje se ale, že napadení lidé jsou někdy naopak silnější než ti bez tasemnic. Jako by vás nový "spolubydlící" donutil zařadit vyšší rychlost metabolismu, abyste uživil nejen sebe, ale i tu tasemnici. Takže při nákaze tasemnicí nemáte jistotu, že zhubnete. Ani můj kolega Jula myslím nezhubl. Když máte krevničky (parazit napadající močový měchýř a vyskytující se především v Africe, pozn. red.), zvětšuje se vám slezina a játra a to vás samozřejmě nějakým způsobem omezuje; máte třeba větší nucení na močení. Toxoplazmóza je v tomto směru ale patrně unikátní případ, jestli je vše opravdu tak, jak tvrdí Jaroslav Flegr.

Musel jste při svých cestách kvůli "lovu" parazitů podstoupit něco neobvyklého?

V roce 1989 jsme v Laosu sbírali měkkýše a chytali ryby, protože v nich jsou larvy parazitů. Ale potřebovali jsme i jejich dospělce. V zemi ovšem tehdy nebyla jediná pitevna, takže nebylo možné získat dospělce z lidských těl. Chytali jsme tedy kočky. Chodili jsme po chrámových komplexech, kde byli buddhističtí mniši a hodně koček. Vedoucí výpravy o nás měl strach, protože buddhisté prý mají úctu ke zvířatům. Ukázalo se, že mají úctu takovou, že když se v chrámech rozneslo, že chytáme kočky, měli z toho hroznou legraci a ještě nám je nadháněli. Domnívali se, že je budeme konzumovat.

Napadení lidé jsou někdy naopak silnější než ti bez tasemnic. Jako by vás nový "spolubydlící" donutil zařadit vyšší rychlost metabolismu.

Dál by neměli číst milovníci koček… Kdo vám ta nebohá zvířata usmrcoval, abyste mohli zkoumat jejich vnitřnosti?

Svět se rozděluje na lidi psí a kočičí, já jsem tedy spíš ten psí. Ale ani tak na to nejsem zvlášť hrdý, jenže pro náš výzkum to bylo nezbytné. A malou omluvou snad může být i to, že v podobných zemích je většina koček i psů ve velmi zuboženém stavu. Zabíjeli jsme je éterem. Nejdřív jsme je jen uspali a pak jim dali smrtelnou dávku. Někomu se to nemusí líbit, ale získali jsme velice cenný materiál, například pro přípravu antigenu pro imunologické studium. Zjistili jsme díky tomu také, že velká část parazitů původně považovaných za poměrně nebezpečné jaterní motolice, které mohou přispět ke vzniku rakoviny jater, byly jiné, v podstatně lidskému zdraví neškodné motolice, jejichž léčba je mnohem jednodušší a hlavně levnější. Aby chudí vesničané získali lék proti jaterním motolicím, museli prodat třeba i krávu. Náš výzkum by jim snad mohl pomoct, kdyby byla v zemi lepší osvěta.

Jak jste se vlastně ke svému oboru dostal?

Jako kluk jsem sbíral brouky a od 15 do 19 let byl členem entomologického kroužku. Věděl jsem však, že sbíráním brouků se těžko uživím, chtěl jsem tedy studovat genetiku či molekulární biologii. Před maturitou jsem vyhrál jednu středoškolskou soutěž a myslel si, že nebudu dělat přijímačky. Tehdy byl na biologii velký nával, dostával se tam jeden z deseti. Jenže přijímačky jsem nakonec dělal a vybouchl jsem. Když vám v devatenácti děkan napíše, že nemáte předpoklady pro studium biologie, zhroutí se vám svět.

Takhle krutě to napsali?

Měl jsem opravdu špatné známky z písemného testu, dostal jsem trojku z biologie a čtyřku z chemie. Neuměl jsem to a psychicky se u těch zkoušek položil. Šel jsem potom studovat nově otevřený učitelský obor chemie a fyzika a naštěstí se mi později podařilo na biologii přestoupit. Pro mě pak bylo zadostiučiněním, že jsem ji vystudoval s červeným diplomem.

Ale jak jste se dostal přímo k parazitologii?

Když to s přijímačkami tak špatně dopadlo, rozhodl jsem se jít na brigádu. Šťastným řízením osudu mě odkázali do Parazitologického ústavu. Měl jsem za úkol popisovat mikroskopické preparáty, což nebyla nijak povznášející práce. Nicméně jsem se doktora Moravce, který mě dostal na starosti, mohl ptát: Co je tohle, kde to žije… A on mi o tom povídal tak poutavě, že jsem podlehl fascinujícímu světu parazitů a jejich vztahů s hostiteli a řekl si: "Jestli se mi podaří přestoupit na vysněnou biologii, chtěl bych dělat parazitologii."

jarvis_59f0c895498e34d8c212ba21.jpeg
Foto: Matej Slávik

Co vás na ní nejvíc baví?

Když jste biolog, a obzvlášť parazitolog, musíte být pro normálního člověka trochu "zvláštní". Rozplýváte se nad krásou tasemnice, kterou si normální člověk oškliví. Vy ale nemůžete odolat, protože vidíte, jak to příroda úžasně vymyslela: rozmanitost života je naprosto fascinující a týká se to také parazitů.

Tasemnice jsou krásné?

Samozřejmě. Jsou nádherné. Kdybyste viděl například fotografie hlavičky tasemnic žraloků, dal byste mi za pravdu, že jde o esteticky téměř dokonalé výtvory přírody. Vždyť jsem říkal, že jsme trochu ujetí.