Alexander Wiegand, převaděč, který dokázal dostat přes železnou oponu 128 lidí, než ho českoslovenští pohraničníci zadrželi, přijel do Prahy. V badatelně Archivu bezpečnostních složek v ulici Na Struze poprvé viděl svůj vyšetřovací spis. Jakmile se ho dotkl, naznačoval, jak mu buší srdce. Posadil se a nechal si ze spisu chvíli překládat.

Právě jste přijel do Prahy převzít svůj vyšetřovací spis ze 70. let. Jaký je to pocit, co to pro vás znamená?

Čtyřicet let jsem na to čekal... Ale zkusím to: je to pro mě velmi silný okamžik. Nemůžu to samozřejmě teď a tady pročíst všechno, má to přes čtyři sta stran…

Dostal jste z komunistických zemí střední Evropy na svobodu 128 lidí, v roce 1972 vás na československých hranicích se západním Německem zatkli. Jak se to stalo?

Ty uprchlíky jsem měl schované v autě za dvojitou stěnou. Měl jsem na hranicích jednoho člověka, kterého jsme podplatili. Kdyby tam byl, asi by to proběhlo bez problémů, ale z nějakého důvodu tam zrovna byl jiný pohraničník. A ten si všiml, že jsme něco neměli v pořádku v papírech, že nám chybělo razítko. Tak nás zastavil.

Co se dělo pak?

Nechal mě jet dál do Německa, ale musel jsem na hranicích nechat náklaďák. Německý úředník, který se dozvěděl, že máme auto na hranicích, zavolal na českou stranu, jestli by to auto nemohli pustit. Češi řekli, že ano, pokud přivezu pět set marek. Tomu úředníkovi přišlo, že to je past, jenže on nevěděl, že mám v autě lidi, včetně jedné těhotné dámy. A povídám – ne, já za ně mám zodpovědnost, musím jet. A past to samozřejmě byla.

Jak jste se dostal k tomu, že jste převážel lidi přes železnou oponu na Západ?

Měl jsem známé v Berlíně a byl jsem tam v srpnu 1961, když stavěli Berlínskou zeď. To mi bylo jednadvacet, byl jsem jeden z posledních, kdo mohl ujet do svobodného světa. A pak jsem si říkal – jak by to mohl člověk udělat, jak těm lidem pomoci. Mí rodiče měli v Solingenu na západě Německa spediční firmu, na východ jsme mohli jezdit, protože jsme tam neměli přímé příbuzné – kdo je měl, nedostal od těch států povolení. Jezdil jsem pracovat do Česka, do Polska i do Ruska.

Tehdy jste dostal nápad, jak dostat lidi ven?

Jednou jsem s sebou vzal kamaráda, který se na první cestě zamiloval do východoněmecké dívky a chtěl ji dostat na Západ. Vrátili jsme se do Solingenu a začali všechno připravovat. Vyrobili jsme v autě dvojitou podlahu. Prošlo to hladce, což byla velká motivace, uvědomil jsem si, že těm lidem můžeme opravdu pomoct. Jedinou chybou bylo, že kamarád té dvojice dal příběh do novin, všichni si to přečetli a začali se ozývat lidé, jestli bych mohl převézt jejich známé a příbuzné… Také jsem si začal předcházet stráže na hranicích, vozil jsem jim malé dárečky. Měl jsem velkou motivaci pomoct těm lidem za hranicí.

Jak se jednadvacetiletý kluk rozhodne, že se do něčeho takového pustí?

Víte, já jsem se narodil a vyrůstal za války. Matka je Španělka, otec byl v Afrikakorpsu u generála Rommela. Matčina sestra byla jeptiška, u té jsem bydlel, vyrostl jsem v klášteře. Když nás v pětačtyřicátém osvobodili Američani, byl jsem velmi těžce nemocný, teta od Američanů přinesla léky. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem slýchal, že by člověk neměl myslet jen sám na sebe, ale i na ostatní. Učil jsem se to odmalička.

Brzy jsem zjistil, co to byl holokaust. A vždycky jsem se bál zeptat svého otce, jestli někoho zabil. Vím, že byl taky ve vězení a po propuštění byl hodně agresivní. Jednou na matku vytáhl nůž.

Jak jste přišel na lidi, kteří se potřebovali dostat ven? A jak jste navázal kontakt s pohraničníkem, který pak přimhouřil oko, když jste projížděl?

Šířilo se to ústně, lidé si to prostě řekli. Ten člověk, kterého jsem měl na hranici, měl takový starý mercedes, potkali jsme se v Karlových Varech. A potřeboval náhradní díl. Uměl velmi dobře německy, domluvili jsme se, já ten díl sehnal a on byl hrozně šťastný. Tak se vyvinulo to, že mě nechával projet. Vždycky jsem mu přivezl nějaký dárek, ptal jsem se, kdy bude mít zase šichtu. On řekl, ať mu prostě zavolám, až pojedu, že si to zařídí a že pak rychle projedu. Dělali jsme to tak už dříve, předtím, než jsem začal převážet lidi – první jsem vezl někdy v roce 1966.

Všiml jste si, že by vás sledovala tajná policie?

Časem začalo být nebezpečné vracet se do NDR, protože tam už znali moje jméno, asi ho sledovali. Jeden západoněmecký politik, který také potřeboval někoho dostat ven, mi pak nabídl, že mi zajistí diplomatický pas.

Počítal jste průběžně, kolik lidí jste dostal na svobodu?

Vůbec nevím. Prokázali, že 128, ale bylo jich víc. Nepočítal jsem to, nezajímalo mě to. Prostě jsem pomáhal. Na těch 128 lidí se přišlo během vyšetřování. Nebyla to ale jen moje zásluha a moje peníze. Další lidé mi pomáhali přestavět auto, přispívali i penězi. Každý něco dělal.

Byli to převážně Němci nebo i Češi?

Čechů bylo hodně, Němců taky, dost často ze Sudet. Byli tam také ruští Němci. S některými jsem udržoval vztahy, mám také manželku původem z Běloruska, máme dvě děti, když jsme v Bělorusku, vídám se s jedním z těch, které jsem převezl. Bydlí sice v Minsku, ale má dům i v Dortmundu a jezdí tam.

Váš příběh inspiroval i vznik deskové hry Přes železnou oponu. Plánujete jít na její veřejnou prezentaci? Jak vnímáte, že se takhle připomíná historie?

Víte, snažím se vzdělávat další generace, aby se éra, kterou jsem prožil já, komunismus, už nikdy nestala. Člověk by měl mít svobodu myslet, psát, cestovat. A ne lidi někde zavírat. A v tom duchu vychovávám i děti. Když můj syn byl ve školce, jeden malý chlapeček mu řekl: "Tvůj táta byl ve vězení! Tvůj táta byl ve vězení!" To všichni věděli, včetně toho, proč jsem byl ve vězení. Ale jeho máma mu řekla, že jsem kriminálník. Nerozumím tomu, jak to mohla udělat. A přišel můj syn a ptal se mě: "Tati, ty jsi kriminálník?" Byl to šok.

Dokázal jste mu to vysvětlit?

Teď už tomu moje děti rozumí. Chci o tom mluvit, aby rozuměli i ostatní. Chci dělat osvětu. Jsem hrozně vděčný, že tady můžu sedět a číst z toho spisu. Trvalo to čtyřicet let… To, že se ten příběh dostává na veřejnost, je skvělé, díky tomu se to mladší generace dozvědí.

Četli jsme, že máte problém s přiznáním odškodného za to, že jste byl ve vězení.

Nechtějí mi tu dávku přiznat, protože jsem byl uvězněný v Česku. Ale já jsem seděl i v Německu, v Bautzen. Musím to teď prokázat. Že pro mě přijeli do Česka a převezli mě do německého vězení. Cestou jsem měl pevně nasazená pouta, dodnes mám rýhy na zápěstí, podívejte se. Bylo to hrozné, během převozu jsem ani nemohl na záchod.

O vyšetřovací vazbě a vězení nejspíš nechcete příliš hovořit...

Důstojník, který mě vyšetřoval, byl nějaký major Horák. To bylo prase. Všichni ale nebyli špatní, jeden ze strážných, Oldřich Prášil, dneska žije na Slovensku, mi pomohl kontaktovat německou ambasádu v Praze, odnesl tam můj dopis.

Díky tomu jsem se po 4,5 letech dostal ven. Jenže potom mě zase na Západě podezírali, že jsem špion, kterého propustili, aby vyzvídal pro komunisty. Zatkli mě kvůli tomu ve Španělsku. Byla to těžká doba.

Co děláte teď - kromě toho, že se věnujete osvětě?

Pomáhám uprchlíkům, starám se o běžence z Aleppa a jednu rodinu z Ghany, oběti islamistické sekty Boko Haram. Matku se dvěma dětmi, které se jí narodily po znásilnění. Dělám také jeden projekt na Ukrajině, pomáhám dětem z Černobylu. Jednou za rok jim posíláme balík věcí, které můžou zužitkovat.