Pokud by ekonomové v Česku i Slovensku měli zvolit největšího ekonomického liberála a nejzatvrzelejšího zastánce svobodného trhu a soukromého vlastnictví, není pochyb, že by vybrali Tomáše Ježka.
Veřejnost ho zná jako sveřepého ministra privatizace. Člověka natolik oddaného tomuto poslání, že ani největší nepřátelé tržního hospodářství v době raných 90. let neprotestovali. A parlament přijímal Ježkovy zákony se stejným zaujetím, s jakým on je předkládal.
V průběhu pouhých několika měsíců na přelomu let 1990 a 1991 připravil se svým týmem zákon o malé privatizaci, zákon o velké privatizaci a restituční zákon. Zákony, které změnily tvář naší republiky.
Ekonom
◼ S Václavem Klausem a Dušanem Třískou byl Ježek považován za otce kuponové privatizace a iniciátora transformace.
◼ 1992–1994 stál v čele Fondu národního majetku ČR.
◼ Podílel se na privatizaci Škody Auto do rukou Volkswagenu.
Politik
◼ V roce 1989 pomáhal zakládat ODA. Ve volbách v roce 1990 byl zvolen za Občanské fórum (v jehož rámci ODA kandidovala) do ČNR.
◼ Od roku 1990 byl ministrem bez portfeje vlády Petra Pitharta.
◼ Opětovně byl zvolen do ČNR ve volbách v roce 1992, za ODA. ◼ V únoru 1995 přešel do poslaneckého klubu ODS.
◼ Během vládní krize v roce 1997 se postavil proti Václavu Klausovi, do čela ODS prosazoval Ivana Pilipa.
Pedagog
◼ Od roku 1996 vyučoval na VŠE, v roce 2003 byl jmenován jejím docentem.
◼ Vysokoškolským profesorem nebyl jmenován kvůli sporům s Václavem Klausem.
Do ulic vtrhla barva a do obchodů se začalo valit zboží v dosud nevídaném množství. Statisíce lidí se chopily díla a začaly podnikat. Jak by řekl Tomáš Ježek, tito lidé se "zapojili do elektrické zásuvky obsahující tržní pravidla a začali konat na vlastní účet". Tedy sledovat vlastní cíle, čehož důsledkem bylo levné a kvalitní zboží pro všechny. "Došlo ke všeobecnému vzestupu životní úrovně všech obyvatel, i když míra zlepšení se různila," dodal by.
To, co komunisté nebyli schopni vyřešit od roku 1946 (všeobecný nedostatek zboží, nemravné plýtvání zdroji, nezájem, šlendrián a šeď), to Ježkova legislativa otočila tak rychle, jak to jen fyzicky šlo. Měnily se obchody, měnily se továrny a práce, životy mnohých dostaly nový smysl.
Málokdo si dnes vzpomene, že ještě v roce 1989 byl v této zemi nedostatek i toaletního papíru a průměrná měsíční mzda činila s bídou 110 dolarů. Na Západ jsme byli schopni "za pár šupů" vyvážet sotva vysmívanou Škodu 120, koks a dřevní kulatinu.
Ministerská pozice Tomáše Ježka byla vyvrcholením jeho kariéry a logickým završením jeho celoživotního snažení o racionální ekonomický řád. Když jsem v roce 1985 coby mladý analytik nastoupil do Ekonomického ústavu ČSAV, Tomáše Ježka nešlo přehlédnout, nad ostatními se vyjímal. Už tehdy měl v šuplíku své dokonalé samizdatové překlady esejů F. A. Hayeka, nositele Nobelovy ceny ze ekonomii.
Například Využití znalostí ve společnosti, dílo s pronikavou argumentací ve prospěch nezbytnosti soukromého vlastnictví. Faktoru, bez kterého všechno vědění, schopnosti a informace v plánovitém komunistickém systému nutně zanikne a zůstane nevyužito.
S poctivostí sobě vlastní Ježek přeložil také Hayekovu důležitou politickou knihu Cesta do otroctví. Je to jasnozřivé a originální varování před fašismem a komunismem.
Přemýšlel i o zdánlivých detailech. Třeba o správném slovosledu v dnes opět aktuální větě "Nikdy neztrácíme svobodu celou najednou/najednou celou". Vůbec nejdůležitějším překladatelským počinem Tomáše Ježka pak je trojdílné Právo, zákonodárství a svoboda, za něž F. A. Hayek obdržel Nobelovu cenu a je i Ježkovým odborným testamentem.
Tomáš Ježek šel do všeho po hlavě. Tuto vlastnost jistojistě zdědil po svém otci, který byl jako středoškolský profesor v Plzni na konci války zabit gestapem. Malému Tomášovi tehdy bylo sotva pět let. A se stejným zaujetím se právě Tomáš na přelomu 80. a 90. let vrhal do bojů o reformy. Byl neústupný, někdy sžíravý, ale naprosto autentický a pravdivý. Čest jeho památce.
