Vzpomínáte si na středoškolského "sígra" Vikiho Cabadaje z filmu Sněženky a machři, kterak na horách v beznadějně dlouhé frontě na vlek štiplavě utrousí: "To jsme jaksi moc nepostoupili, že, pane profesore…?" Pokrok v jednáních o brexitu je od unijního referenda v červnu 2016 přece jen o něco málo větší, ale pouze nepatrně. Teprve v posledních měsících se ukázalo, že jeden z nejvíce karikovaných výroků moderní britské politické historie "Brexit means Brexit," byl v podání Theresy Mayové vlastně geniální a výstižný. O mnoho víc toho totiž opravdu nevíme.

Vlastně i nad samotným odchodem Spojeného království z EU se od poloviny prosince vznáší otazník. Nečekaná porážka vlády v hlasování o 7. dodatku zvaném Withdrawal Bill (zákona o odchodu z EU), kterou způsobilo jedenáct toryovských rebelů, znamená, že finální slovo o jakékoliv dohodě mezi britskými vyjednavači a jejich unijními protějšky podléhá schválení parlamentu, přičemž takové hlasování bude mít sílu zákona. Ve strachu z další trpké parlamentní porážky navíc May­ová pro jistotu vycouvala z jiného citlivého hlasování o zakotvení pevného data brexitu do preambule zákona. Stále tak platí, že by Británie měla Evropskou unii formálně opustit o půlnoci 29. března 2019, ovšem s tím zásadním dovětkem, že ministři mohou toto datum změnit. Je tak evidentní, že úniková cesta z brexitu, jakkoliv je tato varianta nepravděpodobná, stále existuje.

Je vcelku relevantní se bavit i o této alternativě, protože průzkumy ukazují posilování tábora "remainers", tedy osob, které si přejí setrvání Velké Británie v EU. Když tedy po nástupu na post premiérky Mayová tomuto táboru s úšklebkem vzkázala, aby se s výsledkem referenda smířil, vyslyšena nebyla. Pro londýnskou vládu to představuje problém, stejně jako fakt, že ekonomické dopady brexitu vypadají stále děsivěji. Financial Times nedávno napsal, že by ostrovní ekonomika mohla po odchodu z EU týdně přicházet cca o 350 milionů liber, což je paradoxně přesně ta částka, kterou přívrženci brexitu slibovali (rovněž týdně) posílat na ušetřených příspěvcích do unijního rozpočtu britskému zdravotnictví.

Jednou velkou Pandořinou skříňkou je budoucí status Severního Irska, resp. režim na hranici mezi Ulsterem a Irskou republikou. Návrat "tvrdé" hranice si absolutně nikdo nepřeje, včetně těch nejhlasitějších advokátů brexitu. Jenže dosavadní neviditelná hranice se udrží jedině tehdy, pokud na obou jejích stranách budou platit plus minus stejná unijní pravidla. Pokud to pořád nechápete, tak vězte, že tím zůstávají otevřené dveře k tomu, aby Severní Irsko zůstalo součástí přinejmenším celní unie. Navíc Mayová i po nalezení kompromisu v této otázce s ulsterskou stranou DUP, na které je v parlamentu závislá, a vládou v Dublinu stále tvrdí, že ve všech částech Velké Británie budou po odchodu z EU platit stejná pravidla. To by ovšem znamenalo, že by celé Spojené království zůstalo v celní unii, což je ale pro radikální "brexiters" totálně nepřijatelné. Na jaře navíc konečně začnou rozhovory o budoucí obchodní dohodě mezi britskou vládou a sedmadvacítkou. Docela bych věřil kancléřce Angele Merkelové, že nejtěžší část jednání je teprve před námi. A čas nemilosrdně letí…

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.