Michal Rybář má za sebou hodně pestrý život. Dnes čtyřiasedmdesátiletý činorodý muž se za minulého režimu živil jako instalatér a na svém kontě má desítku patentů a průmyslových vzorů.

Minimálně s jedním z nich se setkal prakticky každý, kdo má doma instalované šedé novodurové trubky. Právě Rybář je začal jako jeden z prvních ještě v Československé socialistické republice vyrábět a používat i díky svému patentu řešícímu, jak na sebe trubky napojovat.

"Do roku 1989 jsem byl pomocný dělník a přitom jsem deset let vyvíjel technologii, která byla originální a měl jsem s ní nesmírný úspěch," vzpomíná.

"Po revoluci jsem se během osmi let dostal z garáže na obrat přes sto milionů korun. Moje technologie se zavedla do více než devadesáti procent českých domácností," popisuje muž, který ani dnes vynalézat nepřestal − vyvinul a stále zdokonaluje úsporné tepelné systémy.

Vypráví ale na nečekaném místě − v jednací síni Okresního soudu pro Prahu-východ. Tady řeší Rybářovu žalobu na stát, po němž požaduje odškodnění 166 milionů korun.

Rozvoj nadějného podnikání Michala Rybáře totiž v roce 1998 paralyzovala neuvěřitelná chyba státu, jenž mu bez náhrady vzal část majetku, který si legálně koupil a zadlužil se kvůli tomu. Na konci loňského roku mu takřka po dvacetileté anabázi soud řekl: stát sice pochybil, ale za to, že vám tím vznikla stamilionová škoda, vůbec nemůže.

Zpackaná restituce

Počátkem devadesátých let měl Rybář díky svým vynálezům nastartované podnikání jako málokdo v zemi: založil firmu Instaplast a ta zažila raketový rozmach. Po pár letech dosáhla stomilionového obratu a dosavadní prostory v Zápech u Brandýsa nad Labem jí začaly být malé.

Související

Musím to udržovat

PanoramaPolovičním vlastníkem areálu bývalé cihelny v Nehvízdkách se po odebrání jeho části vlastníkovi stal stát. Starat se o něj ale nechtěl - až...

Koncem roku 1995 se proto rozhodl rozšířit výrobu a postavit novou továrnu. Koupil si k tomu sedmihektarový areál bývalé cihelny v Nehvízdkách, vzdálených osm kilometrů od Záp, a kromě toho u banky převzal zhruba desetimilionový dluh za předchozího vlastníka. Ten pozemky koupil od dvou restituentů, Jaroslavy Zaoralové a Otakara Buryánka, ale nebyl schopen splácet bance úvěr na jejich pořízení.

Krátce poté se Michalu Rybářovi naskytla výhodnější možnost − koupil pozemek přímo v Zápech, který navazoval na jeho tehdejší provozovnu. Proto se nakonec rozhodl areál cihelny, v němž už udělal některé úpravy, prodat. To bylo na přelomu let 1997 a 1998, kdy již obrat jeho firmy přesáhl 200 milionů korun.

"Sehnal jsem si kupce, domluvili jsme si prodejní cenu něco přes 23 milionů korun a uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí," říká Rybář, který si rovnou objednal novou výrobní linku a technologie, jež měly zamířit do rozšířené provozovny v Zápech.

Necelý týden před definitivním převodem a zaplacením však přišla ledová sprcha: od soudu Rybářovi přišla žaloba, v níž Fond národního majetku požaduje zrušení jeho vlastnického práva k polovině areálu. Zjistil totiž, že v roce 1992 jednomu z restituentů vydal jeho podíl v cihelně neoprávněně.

To, že restituce byla neoprávněná, ovšem potvrdil i soud, o kterém Rybář vůbec nevěděl. "Už v roce 1996 probíhal za mými zády soudní spor týkající se mého vlastnictví. A to aniž bych byl přizván jako jeho účastník," konstatuje.

V čem byl problém? Nárok na restituci mají jen přímí potomci. Jenže Jaroslava Zaoralová, která dostala ideální polovinu areálu, byla "pouze" neteř původního vlastníka. "Přitom to nikdy netajila. V žádosti o restituci uvedla, že její otec byl synovcem manželky posledního spolumajitele cihelny. Všichni věděli, že je nepřímá příbuzná," říká Rybář, který údaje následně vyčetl z privatizačních protokolů.

Pro něj se tím ale roztočila spirála. Z prodeje areálu cihelny sešlo a očekávaných 23 milionů korun nedostal. Komerční banka jej zařadila mezi rizikové klienty a měl splácet takřka dva miliony korun měsíčně. Začala mu krachovat firma, musel propustit třetinu z tehdejších 150 zaměstnanců. A koupená linka se stala zbytečnou, protože neměl za co pořídit chybějící technologie. Musel zrušit i maloobchodní síť vlastních prodejen, kterou krátce předtím vybudoval, a pod cenou rozprodávat zboží a některá zařízení, aby udržel firmu v chodu.

Nakonec se mu podařilo získat překlenovací úvěr od německé banky. "Bylo to však za velmi tvrdých podmínek. Dostal jsem 400 tisíc marek, ale musel jsem se pojistit na život, platit i úrazové pojištění a založit v Německu firmu," popisuje Rybář. "Kdybych se s německou bankou nedohodl, nedal bych lidem výplaty a vše by skončilo v dražbě. A já bych byl nejspíš bezdomovec," vzpomíná na dvacet let staré události. "Nikdo v této republice mi nepomohl. Strašně mě to překvapilo, protože jsem nic neprovedl. A navíc jsem zaplatil desítky milionů na daních i odvodech za zaměstnance," dodává.

Firmu ve finále vzkřísil z mrtvých − a to natolik, že ji v roce 2009 prodal nadnárodnímu koncernu Pipelife bezmála za 200 milionů korun.

Jak funguje právo?

Michal Rybář se všemožně snažil najít zastání. Oslovil i několik ministrů. "Všichni mi odepisovali, že to chápou, ale že se musí vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu," říká. Jednal také s ministerstvem financí, které odpovídá za chybná rozhodnutí státních úředníků − to nakonec svolilo, že vypracuje posudek k výši údajné škody. "Ten posudek je ve spise, znalec škodu vyčíslil na 124 milionů korun," popisuje Rybářův advokát Václav Vlk. Mimochodem: za uvedený posudek, který vypracovala firma KPMG, ministerstvo zaplatilo 2,3 milionu korun.

Soudy zatím rozhodovaly a Rybářův případ si mezi sebou přehazovaly. Až před třemi lety, v březnu 2014, mu dal Obvodní soud pro Prahu-východ za pravdu. Soudce Roman Fremr částečným rozsudkem rozhodl, že stát má Michalu Rybářovi zaplatit 14,5 milionu korun jako ušlý zisk, tvořený rozdílem mezi cenou, za kterou areál původně koupil, a cenou, za niž jej měl prodat. "Vznik této majetkové škody je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním státu," konstatoval Roman Fremr.

Kvůli urychlení případu přitom rozhodl jen o jedné části žaloby. Spor o ušlý budoucí zisk z provozu firmy ve výši 147 milionů, kde by bylo potřeba složitější dokazování, nechal zatím bez rozhodnutí.

Ministerstvo se však odvolalo a Krajský soud v Praze Fremrův rozsudek zrušil. Jeho verdikt letos v srpnu potvrdil i Nejvyšší soud, když odmítl Rybářovo dovolání. Podle nich Michalu Rybářovi škoda 14,5 milionu korun ze zrušené kupní smlouvy nemohla vzniknout − příčinou neuzavření smlouvy o prodeji totiž podle nich nebylo chybné rozhodnutí státu, ale to, že ji obě strany zrušily.

Podle odvolacího soudu bylo v pořádku i to, že soudní úředníci Rybáře ani katastr nemovitostí neinformovali, že bylo zahájeno řízení, které vedlo k tomu, že o nemovitost přišel.

A nemohl se tedy bránit. "Žádný z předpisů neukládá soudu povinnost informovat o tom, že je zahájeno řízení o neplatnost dohody o vydání nemovitosti," konstatoval soud. A již jen jako perlička je uveden další podpůrný důvod: zisk z prodeje nemovitosti panu Rybářovi nemohl ani ujít, protože se jejím vlastníkem vlastně nestal.

Na sklonku loňského roku se Obvodní soud pro Prahu-východ vrátil ke zbytku Rybářova nároku − zbylým 147 milionům korun. Případ mezitím po Fremrově odchodu na Krajský soud v Praze dostala na stůl jeho kolegyně Jana Stejskalová. A ta velice rychle zamítla i zbytek žaloby.

"K porušení povinnosti žalované strany (tj. státu) došlo, neboť byla vydána věc osobě, která nebyla oprávněná. Není ale dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, představující ušlý zisk v poklesu tržeb," konstatovala.

A zopakovala, že primární příčinou bylo to, že obě strany odstoupily od smlouvy, která panu Rybářovi měla přinést očekávaných 23 milionů. Ve svém verdiktu ale již nevysvětlila, jak mohl smlouvu dodržet, když mu stát polovinu areálu bez náhrady vzal.

"Proč mi to někdo neřekl před těmi dvaceti roky," kroutí hlavou nad verdiktem Rybář. Podobně reaguje i jeho advokát Václav Vlk. "Vždyť i auditor, kterého si najalo ministerstvo, vyčíslil více než stomilionovou škodu," připomíná. "Říkají, že mezi těmi událostmi není žádná příčinná souvislost. Svět advokátů a soudců je odtržený od normálního života," dodává Rybář.

Podnikám, abych mohl vymýšlet

Je pravda, že Michal Rybář nakonec vše ustál a z prodeje firmy v roce 2009 mu ještě nemalá část peněz zbyla. "Nežiju křivdou, ale chtěl bych vědět, kde má člověk to právo," vysvětluje Rybář, který chce podat odvolání. Jak sám připouští, peníze vlastně nepotřebuje. Chce jen spravedlnost. Hlavně prý mu jde o to, aby se mu stát omluvil a zaplatil třeba jen symbolickou korunu odškodného.

"Mě nebaví podnikat pro peníze. Jsou pro mě prostředkem, abych se mohl zabývat vývojem a něco nového vymyslet," vysvětluje. I proto prý svoji firmu před osmi lety prodal − v oblasti plastových trubek již nebylo co vyvíjet. "Dnes všichni vyrábějí to samé, už není možnost rozvoje," poukazuje Rybář. Nyní se věnuje jinému oboru − úsporám energie.

Vyvinul celoplošný kapilární systém, který slouží k vytápění. Ve všech zdech i podlaze domu je zabudovaná jemná síť kapilár, v níž proudí voda, která má po celý rok konstantní teplotu 22 stupňů. "Uspoří se až 98 procent nákladů, celoroční spotřeba vyjde u rodinného domku na dva tisíce korun," popisuje v dlouhé dílně, kde na zemi leží desítky metrů hadic, v nichž teče voda, a Michal Rybář měří tepelné ztráty.

Že to není fantasmagorie, potvrzuje Josef Hendrych, ředitel Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde v prvních místnostech začali kapilární systém zavádět před dvanácti lety a dnes je skoro v celém ústavu.

"Když jsem před třinácti lety nastupoval, platili jsme za energie ročně 14 milionů, tedy včetně třeba svícení a vaření, nyní platíme necelou polovinu. A to jsme zvýšili počet lůžek ze 190 na 280," popisuje Hendrych. Ještě důležitější je ale podle něj pohoda pro pacienty. "Jsou v prostoru, kde se nepohybuje vzduch, nevíří prach, kde je neustále stejná teplota v zimě v létě, v různé výšce. My už ani nemluvíme o vytápění nebo klimatizování, ale udržování tepelné pohody," říká nadšeně.

Kapilární systém slouží jak k topení v zimě, tak k ochlazování v létě, kdy se do kapilár pouští studená voda ze studny. A není problém kdykoliv otevřít okno a vyvětrat.

Snažím se i dávat

Rybář nyní ve své firmě Infraclima, která uvedený systém vyrábí a vyvíjí, zaměstnává více než tři desítky lidí. Část z nich je postižených. "Když sám mám peníze, snažím se je dávat tam, kam je stát nedává," říká.

Podporuje také výcvik asistenčních psů pro lidi, kteří mají svalovou dystrofii. "Dávám tam, kde si myslím, že to má smysl. A taky mám rád pejsky," říká s úsměvem. "Teď jsem pro ně právě koupil desátého psa," podotýká.

Mimochodem, výcvik jednoho takového asistenčního psa stojí dvě stě tisíc korun. Právě za podporu firmy Pestrá společnost, která psy cvičí, Rybáře před dvěma lety ocenila nadace Via: zařadila jej na seznam filantropů, kteří pomáhají svému okolí.

jarvis_5a4d10b7498ebde4103b9022.jpeg
Část Rybářových zaměstnanců tvoří handicapovaní. "Když sám mám peníze, snažím se je dávat tam, kam je stát nedává," říká.
Foto: HN – Vojtěch Marek
Související

Peníze podle Leoše Rouska

Máte zájem o informace z ekonomiky v širších souvislostech?

Zadejte svou e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr informací, které se během týdne objevily v médiích. Těšit se můžete na komentář událostí od Leoše Rouska, hlavního analytika Hospodářských novin.