Miloš Zeman, který v těchto dnech bojuje o prezidentský úřad, je v současnosti posuzován voliči hlavně na základě svého dosavadního působení ve funkci hlavy státu. Zeman však byl nejen prezidentem, ale i předsedou vlády. Jeho premiérskou éru v letech 1998 až 2002 provázela řada velmi sporných kroků, například neprůhledné rozhodování a transakce za desítky miliard korun, svěřené podivným firmám bez výběrových řízení.

V této souvislosti není od věci si připomenout několik ekonomických kauz, které jsou spojeny se čtyřletým obdobím Zemanovy menšinové sociálnědemokratické vlády. (Stranou jsme ponechali transakce, které je zpětně nesnadné zhodnotit, například státní pomoc bankám a jejich následnou privatizaci, či politické aféry, třeba kauzy "Bamberg" a "Olovo".)

Související

Z ministerstva financí do kriminálu

Pro funkci ministra financí si ve své vládě, sestavené v červenci 1998, Miloš Zeman vybral tehdejšího místopředsedu ČSSD Iva Svobodu. Ten v úřadu vydržel ani ne rok. V roce 1999 byl Svoboda odvolán kvůli podezření z trestné činnosti z doby, kdy působil v mělnickém výrobci kočárků Liberta. Po odchodu ze Zemanovy vlády ho v roce 2005 soud společně s jeho poradkyní Barborou Snopkovou odsoudil za tunelování Liberty k pěti letům vězení. Svoboda se tak stal vůbec prvním z členů polistopadových vlád, který skončil za mřížemi.

Podle MF Dnes Svobodu a Snopkovou považoval za své lidi u Zemana i zavražděný kmotr českého podsvětí František Mrázek. Z policejních odposlechů, jež list později zveřejnil, vyplynulo, že když se případ Liberty začal vyšetřovat, snažil se Mrázek oba uchránit od zatčení a stíhání.

Svobodovy popletené dluhopisy

Svoboda v roli ministra financí také projevil zarážející nekompetentnost, na niž dodnes vzpomínají ti, kdo tehdy měli co do činění s trhem státních dluhopisů. Ministerstvo neslo zodpovědnost za chybu v zákoně, která umožnila rozšířenou praxi přeprodávání dluhopisů, jíž se držitelé těchto papírů mohli vyhnout dani z výnosu. Mezi investory se pro tuto operaci vžil název "praní kuponů". Vrcholem všeho pak bylo, když Svobodovo ministerstvo vydalo dluhopis s natolik zmatenou průvodní dokumentací (s tzv. prospektem), že investoři nevěděli, jde-li o dluhopis na pět, nebo 15 let.

Nad tím, že ministerstvo financí za Zemanovy éry "nedokázalo zúřadovat tak triviální věc, jako je emise státních obligací", se v té době v Euru podivoval například komentátor Pavel Páral. "Vydat pětileté dluhopisy místo patnáctiletých, to opravdu chce hodně velkou dávku šlendriánu a diletantství. Ostuda je to fenomenální," napsal.

Svoboda před tím, než z úřadu odešel, zplnomocnil firmu Mrázkova partnera Baraka Alona k vymáhání ruského dluhu. Alon a jeho B.C.L. se později sami diskvalifikovali, když Komerční banka přiznala škodu za téměř osm miliard korun, kterou Alonova firma způsobila úvěrovými podvody.

Odcházející ministr financí volá po "transparentnosti"

Po Svobodovi nastoupil do vedení ministerstva v červenci 1999 ekonom a akademik Pavel Mertlík. Ani ten ve funkci dlouho nevydržel. V březnu 2001 nečekaně svolal tiskovou konferenci, na které oznámil svoji rezignaci. Odchod z vlády zdůvodnil tím, že neměl podporu ze strany premiéra Zemana. Mertlík se střetával s ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem, Zemanovým oblíbencem, v názorech na hospodářskou koncepci. Na konferenci odcházející ministr také přišel s tvrzením, že kabinet málo podporuje "transparentnost hospodářských procesů". Obezřetnou formulaci od jinak umírněného člena vlády si tehdy hlavně zahraniční novináři vyložili jako alarmující sdělení.

Kam se podělo 30 miliard z ruského dluhu? 

Rok po Mertlíkově odchodu, v roce 2002, vyjednal premiér Miloš Zeman s ruským prezidentem Vladimirem Putinem vypořádání dluhu, který Rusko mělo vůči Česku ještě z časů komunismu. Nominální hodnota české pohledávky činila kolem 100 miliard korun. Pro vypořádání dluhu vybrala vláda do té doby neznámou firmu Falkon Capital, bez výběrového řízení. Falkon, v jehož vedení byl předlistopadový šéf Slovnaftu Jozef Čimbora, měl za dluh zaplatit vládě 20 miliard korun a bylo na firmě, s jakým ziskem se pak už vypořádá s Moskvou. Posléze ale vyšlo najevo, že Rusko na odblokování dluhu uvolnilo z rozpočtu ekvivalent asi 50 miliard korun. Třicetimiliardový rozdíl v obchodu vláda nikdy nevysvětlila a nebylo jasné, kde peníze skončily. Stejně tak stát nikdy nevysvětlil, kde Falkon získal peníze na koupi pohledávky. Smlouvy mezi Falkonem a českou vládou nebyly nikdy zveřejněny, přestože zveřejnění nařídil v roce 2006 soud.

Dálniční experiment za 600 milionů

Státní zakázka, která zavdala jedno z největších podezření z korupce z dob Zemanova kabinetu, byl projekt dostavby dálnice D47. Vláda před koncem svého mandátu (před volbami 2002) svěřila výstavbu a provoz dálnice izraelskému konsorciu Housing and Construction. Kontrakt v hodnotě 125 miliard korun Izraelci získali opět bez výběrového řízení. Nový ministr dopravy Milan Šimonovský z vlády Vladimíra Špidly nakonec zakázku zrušil, protože byla nevýhodná pro stát. Experiment sociálnědemokratické Zemanovy vlády se soukromým financováním dálnic nakonec stál daňové poplatníky více než 600 milionů korun na penále za zrušení kontraktu.

Jak Zeman a Babiš privatizovali Unipetrol

Neúspěchem Zemana ve funkci předsedy vlády byla nepovedená a neprůhledná privatizace největší petrochemické a rafinérské skupiny v zemi – holdingu Unipetrol. Hrály v ní roli i vztahy vlastníka Agrofertu Andreje Babiše se Zemanem i ostatními vládními špičkami sociální demokracie, například se Stanislavem Grossem.

Už po nástupu Zemana do ministerské funkce v roce 1999 provedla nová administrativa ve firmě změny a do vedení dosadila tři bývalé manažery z dceřiných společností Agrofertu – z Lovochemie a Agrobohemie. Babiš před novináři odmítal, že by mu nové vedení vycházelo vstříc. "Je pravda, že znám všechny tři, ale že by to byli mí lidé, to je dezinformace. Takovou moc nemám," řekl tehdy.

V roce 2001 Zemanův kabinet přikročil k prodeji státního podílu v Unipetrolu, který v té době patřil mezi desítku největších firem v zemi. Meziresortní privatizační komise doporučila vládě jako vítěze britskou společnost Rotch Energy, jež nabídla nejvíce (ekvivalent asi 14,5 miliardy korun), ale Zemanův kabinet v prosinci toho roku nakonec vybral Agrofert, který nabídl jen 11,7 miliardy korun. Výběr, který podporoval také propagátor "české cesty" privatizace, ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, vláda nikdy přesvědčivě nezdůvodnila.

Babiš následně se zaplacením za státní podíl v Unipetrolu déle než půl roku otálel – ačkoliv tvrdil, že má zahraniční strategické partnery a dojednaný úvěr, chtěl znovu jednat o snížení kupní ceny. Argumentoval mimo jiné tím, že tehdejší povodně způsobily škodu na zařízeních Unipetrolu. V srpnu 2002 dal ministr financí Jiří Rusnok Babišovi dvouměsíční ultimátum na zaplacení, a když ani potom k platbě nedošlo, stát privatizační smlouvu nakonec musel zrušit. Nová vláda v další soutěži prodala majoritní podíl v Unipetrolu polské statní firmě PKN Orlen (ta se o Unipetrol ucházela opět s podporou Babišova Agrofertu). I tuto privatizaci ale provázela řada podezření z korupce a vyšetřování.

Související