Na sjezdu KSČM v Nymburku, který se bude konat 21. dubna, vystoupí poprvé v historii prezident České republiky. Miloš Zeman to oznámil na středeční schůzce šéfovi strany Vojtěchu Filipovi. Podle něj tam nejspíš prezident dá doporučení, jak dál pokračovat ve vyjednáváních o sestavení vlády.

Komunisté jsou ve hře jako případná podpora zvažované koalice hnutí ANO a sociálních demokratů. KSČM tak má poprvé v polistopadové historii možnost podílet se na vládě, a to i přesto, že ve sněmovních volbách dostala vůbec nejméně hlasů od roku 1989 (7,76 procenta). Znamená to určitou rehabilitaci komunistů přesně 70 let poté, co násilně převzali moc v Československu? A dá se vůbec dnešní KSČM počítat mezi demokratické strany? Na to v rozhovoru pro HN odpovídá politolog Jan Bureš z pražské Metropolitní univerzity.

Poprvé v historii KSČM na jejich sjezdu vystoupí prezident. O čem to vypovídá?

Je to určitý posun. Komunisti to budou chtít využít k tomu, aby dokazovali, že jsou zcela standardní politickou stranou a že nejsou považováni za radikální nebo extremistickou stranu, se kterou ostatní nekomunikují jako v 90. letech. Reálně je ale komunistická strana už dávno aktivní v politickém procesu. Já to zase nevidím úplně problematicky. Ale je to samozřejmě určitý symbol.

V těchto dnech si připomínáme události Února 1948. Vidíte v tom nějakou spojitost?

Logicky se nabízí, že se to dá spojit. Ale neviděl bych v tom nějakou paralelu. Podmínky jsou dneska úplně jiné. Nemáme tu velmoc, která by tlačila na prosazení nějaké změny politického systému. Ani komunisti sami o sobě nepředstavují nějaké riziko nebo nebezpečí pro demokratický systém.

Zeman se v minulosti prezentoval jako antikomunista. Jak to, že nyní vystoupí jako prezident na sjezdu KSČM?

Zeman byl vždycky pragmatický. On byl pragmaticky antikomunistou, byl pragmaticky liberálem, byl pragmaticky sociálním demokratem. On vždycky hledá nějakou politickou sílu, nějakou většinu, o kterou se může opřít a prostřednictvím které může prosadit nějaké své priority. Jako prezident si nyní kolem sebe vytváří prezidentskou většinu v parlamentu, která mu umožní prosazovat vlastní politiku.

A potřebuje to po svém znovuzvolení?

On se nechce dostat do situace, kdy by musel trpět vládu, která by byla zcela programově odlišná od jeho představ. Pro něj je největší černá můra, že by tady byla pravicová vláda Babiše s ODS, která bude dělat úplně jinou politiku, než by si představoval. Protože to by voliči vnímali jako jeho neúspěch. Jemu jde o to vytvořit takovou vládu, kterou budou oceňovat i jeho voliči, kteří ho na Hrad dostali.

Když k tomu pomůžou komunisti, tak pragmaticky podpoří komunisty. Když k tomu pomůže Okamura, tak pragmaticky podpoří Okamuru. Já si nedělám iluze, že by Zeman byl nějaký sympatizant komunistů nebo Okamury. On je sympatizant jenom sám sebe, ale pragmaticky slepuje většinu, která bude v parlamentu prosazovat politiku, která se jemu líbí.

V 90. letech byli komunisté absolutně nepřijatelní, de facto na úrovni republikánů Miroslava Sládka. Existovalo tu Bohumínské usnesení, které zapovídalo ČSSD spolupráci s nimi, které se ale začalo porušovat na krajské úrovni. A nyní existuje reálná možnost, že na podpoře komunistů bude stát podpora budoucí vlády. Stávají se komunisté pro ostatní politiky postupem času přijatelnější?

Samozřejmě jak pro které. Protože Babiš má dost omezený výběr stran, se kterými může sestavit vládu, když se středopravicové strany jasně vyjádřily, že s ním do vlády nechtějí, tak mu zbývá jen ČSSD, KSČM a SPD. A on ostentativně a trošku provokativně dává najevo, že komunistická strana mu nevadí. Možná proto, aby ukázal, když ti ostatní nejsou ochotní s ním spolupracovat, tak se bez nich obejde i za cenu toho, že se nechá tolerovat komunisty.

Takže volby, ve kterých komunisté získali paradoxně nejnižší volební výsledek ve své historii, dopomohly k jejich další legitimizaci?

Přesně tak. V poměrném volebním systému není úplně nejdůležitější to, kolik procent dostanete, ale hlavně to, kdo je schopen sestavit vládu nebo mít vliv na složení vlády. Komunisté jsou na dně co se týče preferencí, ale specifická povolební situace z nich dělá stranu, která je do značné míry nepostradatelná.

Související

Nezačíná i ve společnosti odeznívat názor, že je komunistická strana nebezpečná?

To souvisí i s určitou proměnou stranického spektra. Ukazuje se silnější vliv extrémní pravice. A to je Tomio Okamura, který může být pro řadu voličů, ale i politiků i médií vnímán jako nebezpečnější, než jsou komunisté. A tak to reálně i je. I díky tomu, že komunisté se přihlásili k demokracii. Navíc neprosazují nějakou radikální proměnu společenského, politického nebo ekonomického systému tak, jak jsme to u nich znali třeba za první republiky.

To, že se SPD dostalo do parlamentu, komunistům tedy pomohlo?

Pomáhá jim to v tom, že jsou vnímáni jako méně radikální, než byli vnímáni dosud.

Místopředseda KSČM Josef Skála ve středu říkal, že vystoupení prezidenta na jejich sjezdu dokazuje, že jsou součástí demokratického spektra. Lze je opravdu považovat za demokratickou stranu?

Samozřejmě že ano. Jakákoliv strana, která je oficiálně registrovaná státem a proti které není vznesen žádný návrh na rozpuštění, protože by zkrátka porušovala demokratické principy, je demokratická. Všechny strany mají úplně stejné právní postavení a nelze je rozdělovat na demokratické a nedemokratické.

Z hlediska vnitřních poměrů, které tam fungují, jsou stejně demokratičtí jako všechny ostatní politické strany. Navíc KSČM ani veřejně nevystupuje s nějakými nedemokratickými principy. Ano, mají v nějakých otázkách řekněme radikální názory. Chtít vystoupit z NATO je ale prostě legitimním názor, který není nedemokratický, byť může být z hlediska budoucnosti země chybný.

Někteří její členové však pronášejí výroky o tom, že srpen 1968 vlastně nebyl okupací, ale bratrskou pomocí, či oslavují Klementa Gottwalda.

Samozřejmě že mezi komunisty najdeme politiky, kteří mají velmi extremistické názory. Takové politiky ale najdeme i v jiných stranách. Za postoje jednoho konkrétního člověka nemůžete trestněprávně postihovat celou politickou stranu. Zvlášť pak pokud ta strana oficiálně řekne, že s takovým názorem nesouhlasí. Ale samozřejmě je to v morální rovině problematické.

KSČM ale navazuje na KSČ, která jistě demokratickou nebyla. Navíc se od minulosti nedistancovala tak, jak by si mnozí asi představovali.

Všimněte si, že po formální stránce se nepovažuje za nástupkyni KSČ. Ona počítá své sjezdy od roku 1990 znova. Ona nenavazuje na sjezdy z let komunistického režimu, jako třeba ČSSD se hlásí k době před rokem 1948. Komunisti si po právní stránce dávají pozor na to, aby zdůrazňovali, že nemají po formální stránce něco společné s komunistickou stranou před rokem 1989.

V roce 1990 si podali registraci jako nová politická strana. Na základě toho mohou tvrdit, že nejsou nástupkyní KSČ, i když všichni víme, že personální propojení tam v podobě členů je. Na druhou stranu v současné komunistické straně nepůsobí nikdo, kdo by měl nějakou vysokou pozici za minulého režimu.

V 90. letech byla nepředstavitelná role KSČM, kterou má při současném vyjednávání o vládě. Změnila se strana za tu dobu nějak?

Strana se proměňuje personálně, protože staří členové biologicky odcházejí. Nepochybně do strany ještě přichází mladší generace, která stranu zastupuje třeba na komunální úrovni. Na druhou stranu vidíme, že Vojtěch Filip je jedním z nejdéle sloužících předsedů politické strany. Nejužší tým poslanců je po nějakých patnáct dvacet let téměř stejný.

A pokud jde o program?

Strana je konzervativní v tom, že program příliš nemění. Neustále zdůrazňuje sociální témata. Tím, že je neustále v opozici, tak ani není nucená program často měnit, protože zkrátka nemá vládní odpovědnost.

Související