Do Prahy byly v pátek večer letecky z Vatikánu dopraveny ostatky kardinála Josefa Berana. Ty byly o den dříve s příslušnými ceremoniemi vyzdviženy z podzemní kaple ve vatikánské bazilice sv. Petra.

V ní tělo kardinála pronásledovaného československým komunistickým režimem spočívalo od Beranovy smrti v roce 1969. Repatriací se plní poslední vůle zesnulého.

S kardinálem se ve čtvrtek loučili seminaristé z papežské české koleje Nepomucenum, kde Beran během svého nuceného exilu pobýval. Posledního rozloučení se v Římě zúčastnila i česká delegace složená ze zástupců katolické církve i státu, která ostatky na cestě do vlasti doprovázela. Vedl ji ministr kultury Ilja Šmíd (za ANO).

Po modlitbách na rozloučenou ostatky opustily Řím na palubě českého vojenského letadla, které v pátek vpodvečer na letišti v pražských Kbelích očekával předseda Senátu Milan Štěch; v okamžiku přistání zvláštního letounu se rozezněly na kardinálovu počest zvony v celé pražské arcidiecézi.

Po několika zastávkách byly ostatky večer umístěny ve strahovské bazilice, kde Beran pronesl své poslední kázání před internací komunistickými bezpečnostními složkami. V sobotu 21. dubna v deset hodin ráno vyrazilo po krátké modlitbě procesí s ostatky kardinála ze Strahova přes Pohořelec a Loretánskou ulici na Hradčanské náměstí.

Pohřební vůz s rakví vezlo šestispřeží starokladrubských vraníků. Právě taková pocta náleží podle protokolu arcibiskupům a kardinálům.

Půlhodinová cesta skončila umístěním rakve na katafalk v Arcibiskupském paláci, odkud ji následně bohoslovci přenesli Bránou gigantů a přes první a druhé nádvoří Pražského hradu do svatovítské katedrály.

"Snažíme se liturgii nastavit tak, aby odrážela to, co kardinál Beran prožíval," řekl HN jáhen Mátl. "První čtení mše v katedrále bude znakováno na připomínku toho, jak se kardinál Josef Beran v době, kdy vedl ústav hluchoněmých chovanek v Krči, zastával jejich práv na vzdělání," doplnil.

Obětní dary nesly sestry dominikánky, příslušnice téže kongregace, jejíž členky se staraly o kardinála Berana v těžké době internace. Vojenský historický ústav zapůjčil k nesení před rakví vyznamenání, jež Beran obdržel. Arcibiskupství pražské u příležitosti arcibiskupova návratu vydává stříbrnou pamětní medaili.

Mši v katedrále vedl současný arcibiskup Dominik Duka, rakev pak bude do pondělí 23. dubna, dne svátku svatého Vojtěcha, zpřístupněna všem, kteří budou chtít posmrtně se navrátivšímu kardinálovi projevit úctu. Pak spočine v kapli Bartoňů z Dobenína a svaté Anežky České.

Muž, který měl být zapomenut

Pražský arcibiskup Josef Beran zemřel ve vynuceném exilu, když mu v návratu domů zabránili komunisté, a tak byl v roce 1969 pohřben v podzemí svatopetrské baziliky, blízko hrobu jednoho z dvanácti Kristových apoštolů a prvního papeže, svatého Petra. Beran je jediný kardinál pochovaný v hrobce papežů.

Návrat, jenž naplňuje Beranovu poslední vůli, povolil v lednu papež František. Církev také řeší Beranovo blahořečení, což je předstupeň k prohlášení za svatého.

Kdo byl člověk, kterého se komunisté báli tolik, že mu nedovolili návrat do vlasti ani po smrti? "Jeho život obsáhl celé moderní dějiny našeho státu. Patřil ke generaci, kterou formovaly ideje humanismu a vlastenectví první republiky a pro oba následující totalitní režimy se stal nebezpečným. Měl upadnout v zapomnění," říká badatelka Stanislava Vodičková, která o kardinálovi napsala čtyřsetstránkovou monografii.

Narodil se v roce 1888 do skromných poměrů jako první z dětí katolického plzeňského učitele. Rodina se později rozrostla na sedm členů. Na kněze začal studovat poté, co opustil myšlenku stát se lékařem.

Z Říma se vrátil po pěti letech nabitý rozhledem i upevněný ve víře. Publikoval, překládal a jeho schopnosti mu vynesly jmenování rektorem pražského arcibiskupského semináře. Psal se rok 1932, Československo čelilo hospodářské krizi a Hitler se chystal ovládnout Německo.

StB a aktivní opatření "Kardinál"

◼ Komunisté se velmi intenzivně snažili, aby Češi na kardinála Berana zapomněli. V roce 1949 zmizel z veřejného života, když ho internovali. Netroufli si ho však soudit nebo mučit jako jiné vězně. 
◼ V roce 1965 komunisté usoudili, že ještě více než dlouhodobá internace se jim do plánů na vymazání Berana z myslí Čechů hodí jeho vysídlení do Vatikánu, kam byl pozván při jmenování kardinálem. 
◼ Když Beran v exilu umíral, vypracovala StB zvláštní aktivní opatření s názvem "Kardinál". Podle něj hrozilo, že by pohřeb kardinála ve svatovítské katedrále byl aktivizací "reakčních a protisovětských sil". 
◼ Nakonec komunisté pohřeb kardinála v jeho vlasti nedovolili.

Pro nacisty byl Beran přirozeným protivníkem i hrozbou. Patřil k elitě národa i katolické inteligenci, odpor k okupantům navzdory pohrůžkám neskrýval.

Za úsvitu 6. června 1942, dva dny po smrti zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, zatklo Berana gestapo. Přes bití na Pankráci a otrockou práci v Terezíně putoval do neblaze známého koncentračního tábora pro duchovní v Dachau. Jako vězeň číslo 35 844 se tam sblížil s lidmi odlišných vyznání i politických postojů včetně komunistů.

Po válce usedl na uprázdněný arcibiskupský stolec v Praze.

"Stal se nejen morální autoritou, ale také oblíbenou 'celebritou', která se snažila přiblížit katolickou církev moderní společnosti," říká Stanislava Vodičková. V tomto smyslu byl Beran zjevně mužem ne až tak odlišným od současného papeže Františka.

Pro komunisty však arcibiskup představoval stejnou hrozbu jako pro nacisty – báli se vlivu církve na sedm milionů římských katolíků v českých zemích.

"Je rozhodným odpůrcem a nepřítelem lidové demokracie, stoprocentním reakcionářem a representantem reakce," ocejchovalo ho v listopadu 1948 ministerstvo vnitra.

Na svátek Božího těla 19. července 1949 Beran avizoval zásadní protikomunistické poselství, které měl přednést v kostele strahovského premonstrátského kláštera. Mši řevem a dupáním narušovali provokatéři, Berana hned po jejím konci internovala Státní bezpečnost. Za pár měsíců stát definitivně církve ovládl.

Arcibiskup Beran se ocitl v naprosté izolaci od korespondence, návštěv i médií. Pobýval ve střežených domech se zabílenými okny, obehnaných dřevěnými palisádami. Vystřídal šest adres za čtrnáct let, často nevěděl, kde vlastně je. Do jídla mu dávali afrodiziaka, aby špehýrkami pořídili choulostivé záběry s řeholnicemi, které mu vedly domácnost. Odolal.

Jmenování kardinálem a pozvání do Vatikánu jej v roce 1965 zastihlo v těžko přístupném Radvanově na Táborsku. Komunisté vycítili šanci. "Ať si Berana vezmou, doma je nebezpečný," navrhoval člen předsednictva Ústředního výboru KSČ Jiří Hendrych. Beran s těžkým srdcem vyhnanství přijal.

Ve svatém městě šestasedmdesátiletý kardinál nezahálel. Pracoval na duchovní literatuře pro věřící za železnou oponou, podporoval krajany, kterých po srpnu 1968 přibylo. Novým uprchlíkům z okupované vlasti pomáhal u italských úřadů.

Ani poté, co vážně nemocný Beran 17. května 1969 zemřel, komunisté v obavě z protirežimních protestů nepovolili převoz těla do vlasti. V tehdejším Československu byla po sovětské okupaci zjitřená doba. A tak papež Pavel VI. vyslovil neslýchané přání, aby Beran, zesnulý v exilu stejně jako kdysi svatý Vojtěch, spočinul mezi papeži pod svatopetrským dómem. Oproti zvyklostem se pontifik osobně účastnil i pohřbu.

Totalitě je nutné vzdorovat, říká arcibiskup

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner v souvislosti s repatriací kardinálových ostatků vyzdvihuje zejména to, že se naplní Beranovo vlastní přání. "Komunisty byl vyhnán ze země, kterou miloval. Tehdy se vrátit nesměl, i když si to moc přál. Pro věřící je to návrat jejich pastýře i projev úcty ke statečnému svědkovi víry, jemuž by rádi jednou projevili i poctu oltáře," upozornil Graubner na běžící proces blahořečení.

Událost má však podle něj rozměr i pro občany bez vyznání. "Všem připomíná, že totalitě je nutné vzdorovat a jejímu vzniku předcházet moudrou angažovaností," soudí arcibiskup, který se v čele své arcidiecéze od roku 1991 snaží napravovat dopady komunistické éry.

Že je životní příběh Josefa Berana ojedinělý, potvrzuje i odborník na moderní církevní dějiny Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd.

"Srovnatelný byl snad osud kardinála Jószefa Mindszentyho," připomíná maďarského duchovního, vězně nacistů a komunistů, který se za povstání v roce 1956 dostal na americkou ambasádu v Budapešti a z ní až za dlouhá léta do rakouského exilu.

Tam byl také pohřben a později převezen domů. 

Oba příběhy se zčásti odehrávaly zároveň. Zatímco Mindszenty z oken velvyslanectví USA už jedenáctým rokem sledoval jemu zapovězenou Budapešť, Beran ve stejné době ve Vatikánu vymýšlel, jak povzbudit Čechy. "Podařilo se mu poslat v roce 1967 do Prahy svého 'zástupce', sochu Panny Marie Fatimské, požehnanou papežem Pavlem VI. přímo ve Fatimě k 50. výročí tamějšího zjevení. Kardinál tak svěřil naši vlast do její péče navzdory politickým odpůrcům," vybavuje si lékařka a dominikánská sestra z pražského arcibiskupství Dominika Bohušová. Když mluví o Beranově návratu, je z jejích slov cítit upřímná radost.

Olomoucký arcibiskup, církevní historik i dominikánská sestra přitom na prvním místě sami od sebe zdůrazňují, že podstatné je splnění Beranova přání spočinout ve vlasti.

Má smysl se ptát? sondoval velvyslanec

Vyjednávání s Vatikánem dostal za úkol zkušený český velvyslanec Pavel Vošalík.

Ten u Svatého stolce – i kvůli dlouhodobé snaze prezidenta Miloše Zemana prosadit jako jeho nástupce neprůchozího Jindřicha Forejta – pobývá už desátým rokem, výrazně déle, než je u velvyslanců běžné.

Loni v září se Vošalík vatikánského státního sekretáře kardinála Pietra Parolina písemně zeptal, zda má smysl, aby Češi o vyzvednutí ostatků oficiálně žádali. Podobné předběžné sondáže k diplomacii patří.

"Sekretariát Svatého stolce interpretoval ten dotaz šířeji jako zájem jednání zahájit," říká Vošalík s tím, že pražské arcibiskupství pak už nemuselo podávat oficiální žádost, jen potvrdilo Vošalíkův dopis. Po Vánocích Česku vyhověl papež František.

Další vyjednávání o podrobnostech vede český velvyslanec s arciknězem svatopetrské baziliky, kardinálem Angelem Comastrim. Diskutují například o způsobu otevření sarkofágu a přeložení ostatků do přepravní rakve. "Nakládání s hrobem je vždy doprovázeno modlitbami. Přestože to je svým způsobem technická záležitost, není to něco, co by bylo možné udělat na poslední chvíli," vysvětluje Vošalík.

Ačkoliv je Beranův převoz mimořádnou událostí, z pohledu zákonů a smluv jde o převoz tělesných ostatků člověka zesnulého v zahraničí, k čemuž jsou zapotřebí patřičné konzulární doklady. Jedná se také o textu pamětní desky, kterou Češi dodají na místo nynějšího sarkofágu. Deska z původního sarkofágu skončí v Česku, počítá se s jejím umístěním v Plzni, odkud Beran pocházel.

Pro velvyslance Vošalíka bude vyzvednutí ostatků úspěšnou tečkou za vatikánskou misí, která se uzavře s koncem dubna. Nahradí ho Václav Kolaja. 

Až prorocky se jeví slova tehdejšího litoměřického biskupa Štěpána Trochty, jenž psal na jaře 1969 do Říma umírajícímu Beranovi: "Vím, jak rád bys zase uviděl své metropolitní město, které Ti přirostlo k srdci tak, jako matce to z jejích dětí, které ji stálo nejvíce probdělých nocí a slz. Přeji Ti to – i sobě – ze srdce a podnikám poslední kroky, aby se tak stalo co nejdříve. Výsledkem si však nejsem jist. Od 21. srpna si kladu otázku, zda snad Bůh pro Tebe nevybral jiný triumfální návrat, kterým se vracel do Česka Tvůj předchůdce, sv. Vojtěch," zamýšlí se v něm Trochta. Nyní se jeho slova naplnila.