Zabíjet lidi není správné, to vám každý potvrdí. Ale pak jsou také chvíle, kdy se v nás probudí dávné pudy a instinkty

Zabočil jsem v autě z pražského nábřeží do jedné z úzkých staroměstských ulic a v cestě mi bránila pomalu jedoucí dodávka. Byla bílá a měla brněnskou poznávací značku.

"No tak jeď!" řekl jsem polohlasem vlídně. Vždy se snažím být pozitivní, protože to prodlužuje život.

Ale všechno má své meze. Dodávka se dál šourala a objet ji nešlo. Zdržení začalo být neúnosné, už se blížilo ke dvaceti třiceti vteřinám.

Možná si říkáte, že to není tak moc. Není − v případě, že sedíte a čtete tento článek. Ale když jste v autě a před vámi se na vozovce motá bílá dodávka, čas utíká jinak.

"No tak sebou hejbni, nádhero!" zvolal jsem už docela nahlas.

Po dalších dvaceti vteřinách se mi dodávku konečně podařilo předjet. Když jsem míjel kabinu řidiče, samozřejmě jsem zpomalil a muže za volantem si prohlédl. Dlouze a přísně.

Určitě ten rituál nás rozzlobených řidičů znáte. Je to nejběžnější projev pasivní agrese za volantem. Dlouhý nelítostný pohled, kterým tomu druhému za volantem oznámíte: Vidím tě, kamaráde, a snad si uvědomuješ, že zvládám umění zabít soupeře rychlými pohyby obočí a očních víček.

A je pravda, že když ve druhém voze zahlédnete nebožáka či nebožačku, kteří svírají volant v propocených dlaních a sami vypadají jako vyděšená srna, máte sklon jim prohřešek odpustit.

Ale tohle nebyl ten případ.

Muž za volantem dodávky vůbec netušil, že ho předjíždím. Levou točil volantem a zároveň držel kelímek s kávou, pravou rukou řadil a telefonoval. Na klíně měl hromadu papírů, které povlávaly ve větru. Evidentně něco hledal.

Kdybyste potřebovali ilustraci k článku s nadpisem "Řidič brněnské dodávky zabil na přechodu babičku, policie zkoumá, jak ji mohl přehlédnout", stačilo by vyfotit tohoto chlápka.

Rozčílilo mě to. Panebože, takhle se chová zodpovědný účastník silničního provozu? Ovládl jsem se, i tak jsem ale mezi zuby ucedil peprnou nadávku.

A v ten moment jsem se zastyděl. Skoro jsem měl potřebu zastavit, vyběhnout z auta a nabídnout tomu nebohému člověku pomoc. Vždyť on je v cizím městě, ztracený a zoufalý. Oba jsme přece lidé a měli bychom si vycházet vstříc! Úplně jsem se sám sebou dojal.

Jenže zároveň, rozrušen vlastními emocemi, jsem se přestal soustředit na řízení a mírně zpomalil. Takže jsem to teď byl já, kdo dodávce bránil v rychlejší jízdě.

Do reality mě vrátilo až důrazné zatroubení. Nevěřil jsem svým uším. Ten člověk, který mě předtím zdržoval, na mě troubí? Abychom si rozuměli, troubení je o několik řádů výš než zlý pohled do očí. Tohle už není pasivní, nýbrž aktivní agrese.

Dodávka mě předjela a zakvílení motoru prozradilo šlápnutí na plyn. Řidič zřejmě vyřídil telefonát a zničehonic si vzpomněl, že spěchá. Když mě předjížděl, ještě jsem stačil zaznamenat jeho sžíravý pohled a zakroucení hlavou. "Co jsi ty za pomalého ňoumu?" skoro jsem odezíral z jeho rtů.

A byl pryč.

Sevřel jsem v dlaních volant, jak se mi zatmělo před očima. Vzteky. A mozek zaplavily myšlenky, o kterých jsem už v té chvíli věděl, že jakmile emoce za pár vteřin opadnou, nebudu na ně pyšný.

Ale byly tam a nedá se s tím nic udělat.

Někdy stačí málo

Zabíjet lidi není správné. Ani není správné, když vás to − byť na zlomek vteřiny − někde v hloubi duše napadne. Ale někdy si prostě nemůžeme pomoct.

Před šesti týdny server iDnes.cz zveřejnil článek s titulkem: "Cestující ve vlaku kýchl a zakašlal. Senior na něj vytáhl zbraň". Někdy stačí málo a stane se tragédie. V tomhle případě to dopadlo dobře, sedmdesátiletý muž kohoutek nezmáčkl. A když ho na další stanici, v Letovicích na jižní Moravě, zatkli přivolaní policisté, v jeho zavazadlu našli ještě další dvě zbraně. Všechny držené nelegálně.

Jak se něco takového stane?

Nečekaně. Bez varování. A někdy s tragickými důsledky. "Lidé, co udělají náhlý násilný čin, jsou v běžném životě skoro vždy milí, často okouzlující lidé," píše kanadský novinář Daemon Fairless v knize nazvané Když se ve vás vaří krev: Vnitřní život násilných mužů.

Vyšla loni a Fairlesse k jejímu napsání inspiroval vlastní zážitek. V metru v Torontu ho na Silvestra obtěžoval opilec. "Řekl jsem mu, ať si sedne a nechá mě být. A když začal vyhrožovat mé ženě, vstal jsem a udeřil ho čelem do obličeje," popsal autor v televizi.

Muže, kterému asi zlomil nos, posléze zadržela policie. Ostatní cestující vypověděli ve Fairlessův prospěch. Novinář a televizní producent pro ně byl hrdinou. "Ale bylo mi jasné, že ve skutečnosti je to složitější," píše.

Protože on znal své skutečné pocity i to, co se mu honilo hlavou. Než ji použil jako zbraň. A byť byl tím "hodným", který zpacifikoval "zlého", uvědomil si, že to nebylo úplně v pořádku.

Fairless v knize popisuje rozhovory s lidmi, kteří se v Kanadě dopustili nejrůznějších násilných činů. V sebeobraně i jako brutální útočníci. Někteří svých činů litovali, jiní o nich − podobně jako autor − přemýšleli. A mnozí byli zcela bez výčitek.