Většinu života strávila pětaosmdesátiletá Gabriela Pohorská v prostorném bytě na pražském Újezdě. Posledních deset let bydlí o poznání skromněji. Garsoniéru má plnou rodinných fotografií, knih, vlastnoručně háčkovaných zvířátek a pochvaluje si důmyslnost skládacího nábytku švédské výroby.

"Jak se říkalo, že vdovy v Praze okupují třípokojové byty, tak já jsem byla jedna z nich," říká energicky drobná žena. Po smrti manžela žila na Újezdě ještě devět let. Odstěhovat se musela ve chvíli, kdy jí majitel řekl, že by za její byt mohl dostávat 24 tisíc měsíčně.

Průměrný důchod českých seniorek přitom byl ke konci března 11 219 korun. Když ženám zemře manžel, platit za byt, v němž strávily roky života, z penze a vdovského důchodu často nezvládnou. Obzvlášť když nájmy neustále rostou. Jedinou možností pak je, jako v případě Gabriely Pohorské, stěhování do menšího. "Když vyhazujete v podstatě celý svůj život a život svých rodičů a manžela, je to hrozné," popisuje Pohorská. Teď už je ale spokojená. V garsonce si zvykla a opřít se může o rodinu a přátele. A hlavně se řídí heslem, že člověk se nesmí litovat.

České seniorky přitom mohou mít hodně důvodů k lítosti. Kvůli nižším výdělkům a péči o děti mají v průměru skoro o 2400 korun nižší důchod než muži. Často přitom zůstávají samy. K penzi pak pobírají ještě vdovský důchod, který odpovídá zhruba pětině manželovy penze. Když jsou rozvedené či nesezdané, musí vystačit jen se základní penzí.

Podle výzkumů jsou ženy nad 65 let vedle matek samoživitelek skupinou nejvíce ohroženou chudobou. Týká se to až třetiny z nich. "Valorizace důchodů, která plně nekopíruje růst mezd, způsobuje, že penze zaostávají za příjmy společnosti. A to se více projevuje u žen, protože ty žijí déle," vysvětluje ekonom Jiří Šatava z institutu CERGE-EI. Tím posledním, co často uvrhne důchodkyni pod hranici chudoby, je podle Šatavy právě ovdovění.

Důchod po partnerovi ke konci března pobíralo 509 603 seniorek a 90 600 seniorů. Podle vládní novely, o které bude hlasovat sněmovna, by vdovské a vdovecké penze měly v budoucnu růst pomaleji než dosud.

Umět přijmout změnu

Jednasedmdesátiletá Julie Městková už skoro padesát let bydlí v pražském Braníku v družstevním bytě, který pomáhala stavět a v němž pak s manželem vychovala dva syny. Původním povoláním sociální pracovnice a učitelka ve školce ovdověla v 53 letech. Za bydlení dnes vydá až osm tisíc měsíčně, tedy většinu důchodu. Rozhodně si ale nestěžuje, protože dobře ví, že spousta seniorek takové štěstí nemá. Jednou týdně vede poradnu v neziskové organizaci Život 90. A bydlení se svými klientkami Julie Městková probírá nejčastěji. "Přicházejí za mnou osamělé seniorky zoufalé z toho, jak žijí," říká. Setkává se se ženami, které vyjdou s penězi jen díky příspěvku na bydlení, i se seniorkami, jež skončily na ubytovně.

Stát by měl lidem nad 65 let nájemné zastropovat, myslí si Městková. Nedostačující finance ale podle ní na sklonku života nebývají jediným důvodem ke stěhování. "Je nutné se připravit na to, že ve stáří dojde ke změně psychických i fyzických schopností. Já třeba počítám s tím, že do druhého patra bez výtahu časem nevyjdu a budu to muset nějak řešit. Zřejmě si podám žádost do domu s pečovatelskou službou, kde ten výtah bude," plánuje. Dodává ale, že přijmout změnu je pro seniory mnohem komplikovanější než pro mladé. "Lidé by měli být vychováváni k tomu, že změna přijde. A to nikdo nedělá," myslí si.

Sedmdesátnice Marie Vrbová od chvíle, kdy před deseti lety ovdověla, zažila změn hned několik. Kvůli dluhům skončila v insolvenci. Počet seniorů, kterým Česká správa sociálního zabezpečení provádí kvůli exekuci nebo insolvenci srážky z důchodu, roste. Na konci loňského roku jich bylo skoro 87 tisíc.

Vrbová si nejprve půjčila peníze na manželův pohřeb, potom svým dvěma dětem odsouhlasila, že se podepíše i pod jejich půjčky. Zatímco dcera podle Vrbové poctivě splácela, u syna se situace zkomplikovala. A nyní jsou vztahy tak pošramocené, že spolu matka se synem nekomunikují.

Z domu, který Vrbová s manželem společně postavili ve vesnici nedaleko Hranic na Moravě, se musela vystěhovat. Syn o něj kvůli dluhům přišel. Pár let Vrbová bydlela u příbuzných. Když už to dál nebylo možné, začala se rozhlížet jinde. "Sháněla jsem byt, ale nešlo to. Zakotvila jsem u kamarádky v Hranicích," popisuje s tím, že byt musela sdílet se spolubydlícími a život ve městě jí po letech strávených na vsi nedělal dobře.

Nakonec si v nedaleké vesnici našla přes inzerát místo v obecním bytě s pečovatelskou službou. I když jí její rodná vesnice chybí, je ráda, že je opět na venkově a může vyrážet na procházky třeba k oblíbeným koním.

S penězi musí nakládat velmi šetrně. Kvůli insolvenci jí namísto důchodu ve výši 11 500 korun přináší pošťačka jen osm tisíc. Víc jak polovinu vydá za nájem, energie a telefon. Na konci roku už jí ale pětileté insolvenční období skončí. "Budu se snažit našetřit si něco na pohřeb, ale půjčku už si nevezmu. Dokud budu moct, budu plést," říká rozhodně důchodkyně v pestrobarevné zástěře a v rukou drží několik párů pruhovaných vlněných ponožek. Před dvěma lety se zapojila do projektu neziskovky Elpida s názvem Ponožky od babičky. S Elpidou nyní spolupracuje zhruba 190 pletařek, které si výrobou ponožek mohou přivydělat k penzi.

Přátelé odcházejí

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Na koho se mohou seniorky v nouzi obrátit, jak chce jejich situaci řešit stát nebo jak jsou důležité vztahy v rodině i mimo ni.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se