Nedávno jsem v počítači našel asi deset let staré elektronické výpisy volání ze svého mobilního telefonu. Ze zvědavosti jsem jeden z nich otevřel. Není to moc zábavné čtení. Prostě dlouhý sloupec čísel, na která jsem tehdy telefonoval, případně z kterých někdo volal mně. Většina mi nic neříkala. Ale jeden detail upoutal mou pozornost. Hovorů bylo strašně moc.

Tipuju, že v průměru kolem deseti denně. Někdy i výrazně víc. A dnes? Tak dva nebo tři telefonáty. Nebo míň. Jsou dny, kdy nevolám ani jednou. Telefonování jako by se stalo činností ohroženou vyhynutím. Jak to?

Myslím, že důvody jsou dva, navíc asi související. Jak ubývá pevných linek a většinu lidí seženete jen na mobilu, z telefonování se stal atak osobní zóny volaného. Některé příručky společenského chování označují volání na mobil za nevhodné, někdy dokonce nezdvořilé. "Co si to dovolujete? Jak se opovažujete volat na můj mobilní telefon?" kvičel na mě jeden podnikatel, když jsem mu zavolal, abych mu položil jednu otázku. Číslo jsem přitom měl od jeho mluvčího, který mě ujistil, že na něj určitě můžu zavolat.

Druhý důvod je generační. Pro generaci mých dětí, které se někdy říká mileniálové, je telefonování přežitým konceptem. Není to tak, že by telefonovat odmítaly, protože to není "sexy" nebo "cool". Netelefonují, protože je to ani nenapadne. Ať už potřebují domluvit cokoli, jsou přesvědčené, že to rychleji a snadněji udělají písemně.

Když jim někdy zavolám, slyším v jejich hlase nesouhlas, nebo dokonce podráždění. Neberu si to osobně. Nemá to co dělat s obsahem (že volá starý rodič), nýbrž s formou. Nahlas to nezazní, ale jako bych je slyšel: "Tati, vážně tě nenapadlo nic lepšího než telefonovat? Děje se něco, anebo tě jen nebaví tu bezvýznamnou věc, kvůli které voláš, pár slovy napsat? Nebo už nevidíš na displej?!"

Většina lidí pod třicet komunikuje skoro výhradně písemně. Nepíšou staromódní esemesky. Používají messengery, whatsappy, snapchaty a další podobné programy, pro které se v češtině někdy používá termín "kecálkové". Termín nepřesný, protože o "kecání" to není. Je to o psaní.

I když… možná se to změní. Nejčtenějším článkem deníku Wall Street Journal byl minulý víkend text o tom, že budoucnost patří aplikacím, které umožní komunikovat nikoli textovými, nýbrž hlasovými zprávami.

Hlas umožňuje sdílet emoce, které v textových zprávách nedokonale nahrazují smajlíky a emotikony. Když se kamaráda zeptáte, jestli půjde na pivo, a on odpoví "Nemůžu", nemáte ponětí, co se děje. Znamená to "Nemůžu, protože mám něco důležitějšího!", nebo "Nemůžu, protože mám něco příjemnějšího!", případně "Nemůžu, protože jsi nudný blb a už nikdy s tebou na pivo nepůjdu!"?

V hlase tyto nuance obvykle rozpoznáme. Umíme předejít nedorozuměním, nebo aspoň zachovat společenské dekorum. Psané textové zprávy tohle nezvládnou.

Ať už si myslíme o tzv. mileniálech cokoli, textové zprávy jsou optimálním způsobem komunikace. E-maily, které objevila moje generace, si nesly břímě ze staromódní poštovní konverzace. Byly zatížené zdvořilostmi, formalitami a konvencemi. Nepochybně rychlejší a efektivnější než psané dopisy, ale ne zas tak o moc. Instantní komunikace je o několik kroků dál. Řeší se to podstatné, věcně a rychle. Avšak emoce a kontext někdy chybí.

A tady možná začíná nápad na nový byznys. Co takhle po vzoru messengerů "rozřezat" na kousky ne e-mail, nýbrž telefonní rozhovor? Vyjmout ho z reálného času, ale podřídit ho rytmu instantní komunikace. "Tady ti někdo chce něco říct. Až budeš mít čas, tak si to poslechni, a až budeš mít ještě o trochu víc času, tak odpověz."

Rozhovor "demontovaný" na krátké zprávy odstraňuje nevýhodu telefonátu, který je vpádem do soukromí a dožaduje se okamžité pozornosti toho druhého. A je příjemnější a "lidštější" než psané zprávy, byť vyzdobené smajlíky. Je to hloupost, odsouzená k zániku? Anebo převratný nápad, který vytvoří trh a změní to, jak komunikujeme? Uvidíme. Nebo možná spíš uslyšíme.

Související