Fotograf a autor atlasů Tomáš Papoušek se zabývá houbami skoro celý svůj život. Ze začátku využíval zkušeností z dětství, kdy jeho rodiče patřili mezi znalce, a postupem času spojil sběr hub s jejich fotografováním. K tomu ale bylo potřeba je lépe znát. Odmítá označení mykolog, s přimhouřením oka by přijal alespoň označení amatérský mykolog, protože si vysoko cení práce profesionálních kolegů. Jako fotograf hub razí zásadu, že by měly být snímány ve svém přirozeném prostředí, naaranžované plodnice prý okamžitě pozná na základě svých dlouholetých zkušeností.

Momentálně pracuje na druhém díle svého Velkého fotoatlasu hub z jižních Čech, materiálů k němu má shromážděno mnoho. Novinkou oproti prvnímu dílu bude mimo jiné to, že kromě chráněných a dalších vzácných druhů budou místa nálezů identifikovatelná souřadnicemi GPS.

Jak jsou na tom Češi v porovnání s ostatními evropskými zeměmi? Je Česko opravdu houbařskou velmocí?

V podstatě ano. Řadíme se k nejaktivnějším spolu s Němci, Francouzi, Rusy nebo Poláky, ale kdybychom to brali procentuálně u celého národa, tak se říká, že asi 70–90 % obyvatel jsou alespoň příležitostní houbaři. Myslím si, že hlavním důvodem je popularizační činnost profesora Miroslava Smotlachy za první republiky. On je nazýval "chlebem lesa", měl zkušenosti z první světové války a domníval se, že by mohly řešit hladomory. Houby jsou však v podstatě jen dobrým doplňkem stravy, ale jako výživový korpus nefungují.

Myslíte si, že masové houbaření a davy lidí v lesích houby ničí? Například tím, že je návštěvníci hvozdů sešlapují a plodnice nestíhají vytvářet nové výtrusy?

Nemyslím si, že je tomu tak, leda v některých oblastech. Sběr plodnic nezapříčiní likvidaci hub, houba žije především v podzemí ve formě podhoubí, to je ten vlastní organismus. To, co my vidíme, jsou plodnice. Když otrháme jablka jabloni, tak se stromu také nic nestane. Musíme se ale samozřejmě k lesům chovat šetrně, plodnice je třeba vyjmout velice opatrně z půdy. Tím, že se v lesích takzvaně dupe, se někdy podhoubí poškodí, ale jinak to je svět v podzemí úplně sám pro sebe v několika vrstvách vzájemně propletených vláken různých druhů, všechno pod námi je houbami prorostlé. To obyčejnou chůzí nenarušíme. Největší škody působí lidé rozhrabáváním, tím mohou podhoubí poničit.

Jak jinak může činnost člověka negativně ovlivňovat populaci hub?

Těch činností může být mnoho. Například nevhodný způsob těžby dřeva, nevhodná struktura dřevin ve výsadbě, znečišťování průmyslovou výrobou a podobně. Například když v 80. letech minulého století vrcholily kyselé deště z nešetrné výroby, zejména na severu Čech prakticky zmizely některé hřibovité houby a nastoupila třeba čechratka podvinutá a další kyselomilné houby. Ty se pak přemnožily, zvláště ve smrkových monokulturách, a lidé je začali hojně sbírat, protože houby chtěli a neměli moc na výběr.

Kdybychom se vrátili do 20. let minulého století a zalistovali v Časopise československých houbařů (dnes Mykologický sborník pozn. redakce), mohli bychom narazit na článek Procházka lesem, v němž autor líčil, jak kolem sebe všude vidí hojně hřibů smrkových, ale hřib hnědý jen tu a tam. Ve zmíněných 80. letech tomu bylo právě naopak. V lesích zasažených kyselými dešti bujel hřib hnědý a hřib smrkový se vyskytl jen zřídkakdy. Pokud jde o současnost, řekl bych, že díky poklesu škodlivých průmyslových zplodin a různým ekologickým opatřením došlo k návratu k začátku minulého století a opět počet plodnic hřibu smrkového převažuje nad počtem plodnic hřibu hnědého.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se