HN: Co vám jako první blesklo hlavou, když jste slyšel o třech zabitých českých vojácích?

Ta první myšlenka asi byla, že jsem to klidně mohl být i já. Je to trochu sobecké, ale asi přirozené. A hned pak člověk myslí na rodiny těch mrtvých. Protože pro ty je to nejtěžší.

HN: Jak jste se o tom neštěstí dozvěděl?

Ze zpráv, jako většina lidí. Samozřejmě v armádě existují mechanismy, aby se to jako první dozvěděli právě lidé, kteří budou informovat pozůstalé. Tedy psychologové a duchovní. V těch týmech nejsou psychiatři, což je v pořádku. Reakce na úmrtí člověka není nemoc.

HN: Dá se tenhle "náskok" armády v informování pozůstalých udržet i v době sociálních médií?

To je docela problém. Například o spoustě raketových útoků se dozvídáme často dřív z Facebooku než z oficiálních hlášení. Internet vojenské mise hodně změnil. A také atmosféru na nich.

Jan Vevera (47)

◼ Podplukovník české armády vystudoval 1. LF UK v Praze. Jako postdoktorand pracoval na University of California v Berkeley v USA a v oddělení forenzní psychiatrie na Institute of Psychiatry v britské Maudsley Hospital.
◼ Hodně cestoval, několik měsíců pracoval i na palubě aljašské rybářské lodi. Po studiích odjel s Člověkem v tísni na humanitární misi v Kosovu.
◼ Právě tady změnil názor na armádu: "Setkal jsem se s vojáky, kteří byli všechno jiné než ty pověstné zelené mozky. Profesionální, odborně zdatní, mluvili cizími jazyky, měli přirozenou autoritu. Takže když jsem se po letech vrátil z Kalifornské univerzity, přemýšlel o další kariéře a přišla nabídka od šéfa polní nemocnice, po kratším váhání jsem na ni kývl. A to jsem měl původně modrou knížku, takže mě museli aktivovat a já absolvoval jako vojín tříměsíční přijímač ve Vyškově."
◼ Coby hlavní vojenský psychiatr se podílí hlavně na výběru lidí do misí. "Lidé si někdy myslí, že už dopředu umíme vytřídit kvalitní a nekvalitní vojáky. Bohužel ne. Umíme poznat lidi trpící nemocemi a ty, kteří mají poruchu osobnosti. Ale ty, kteří budou hrdinové a kteří se nezhroutí, nikoli. Umíme to o něco líp než v době druhé světové války, ale ne zas o moc," říká Jan Vevera.

HN: Jakým způsobem?

Jednoznačně k lepšímu. Vojáci jsou v kontaktu s rodinami, přispívá to k jejich pohodě. Když se dělají psychologické výzkumy, tak to, že mohou mít spojení s domovem, paří k nejsilnějším pozitivním faktorům. V devadesátých letech měli tak maximálně několik minut měsíčně na hovor se svými blízkými přes satelitní telefon. Dnes se mohou neomezeně bavit po Skypu každý večer. Jistě, má to určitá rizika, pokud jde o bezpečnost nebo vyzrazení důvěrných informací. Vyžaduje to od vojáků disciplínu. Česká armáda s tím ale zatím žádné větší problémy neměla.

HN: Jak dlouho jste byl v Afghánistánu vy?

Jednou krátce, asi tři nebo čtyři týdny. A pak na dvou regulérních misích. Dohromady zhruba rok.

HN: Zažil jste během svého pobytu podobnou situaci?

Takto tragickou ne. Ovšem sebevražedný atentát nebo raketový útok si prožil asi každý, kdo tam byl déle než měsíc. Byl jsem v Afghánistánu v době, kdy tam zahynul vůbec první český voják. Nikolaj Martynov, volyňský Čech, jehož rodina se přistěhovala z Ukrajiny. Ale ten zemřel, když byl jeho vůz zavalený lavinou kamení v bouři.

HN: Jak smrt vojáka ovlivní misi?

Vojáci samozřejmě truchlí, ale paradoxně platí, že se s tím vyrovnávají docela dobře. Že je to posílí v bojové morálce a že si uvědomí, že jsou na místě, kde o něco jde. Nepamatuju si, že by po nějakém incidentu se ztrátami na životech zněly poraženecké řeči. Truchlí se, ale pozitivním způsobem. A armáda se v tomto také snaží být konstruktivní. Zkoumá tu událost, aby se z ní poučila a mohla se příště lépe bránit.

HN: Dá se proti sebevražedným útočníkům bránit?

Mění se okolnosti, za nichž k nim dochází. Vždycky jsme například byli rádi, když bylo kolem základny hodně místních dětí. To bylo znamení, že je relativně bezpečno. A když zmizely, byl to nepříjemný signál, že by se mohlo něco stát. Pak ale přišel velký útok v roce 2014, při kterém zemřelo pět Čechů, a to bylo všechno jinak. Místní o něm dopředu vůbec nevěděli.

HN: Lze tedy těmto útokům předcházet?

Nepochybně. Důkazem je to, že ono jich zase moc úspěšných není. Na to, že jde o nejúčinnější zbraň, kterou má Tálibán k dispozici, sebevražedné útoky zas tak efektivní nejsou. Nechci, aby to znělo cynicky, ale za celou dobu války v Afghánistánu má česká armáda 13 mrtvých. Z pohledu pozůstalých jsou to strašné a nezměrné tragédie. Ale z pohledu armády, která je 16 let ve válce, je to nízké číslo.

HN: Riziko smrti je ale všudypřítomné. Projevuje se to na místě psychickými problémy?

Podívejte se na statistiku, kterou tu mám z roku 2012. Z ní plyne, že na psychiatrii na základně poblíž Kábulu, kde jsme posilovali francouzskou polní nemocnici, přicházelo kolem deseti pacientů měsíčně. Tolik jich vidí běžný ambulantní psychiatr v Česku od osmi do oběda. Což je další důkaz toho, že efektivita sebevražedných atentátů není nijak vysoká. Mnohem víc ovlivňuje myšlení a psychiku lidí, kteří jsou v bezpečí a doma. Víte, co je nejúčinnější zbraní sebevražedných útočníků? Vy novináři. Média a televizní štáby, které přinášejí záběry mrtvých a vyvolávají ve veřejnosti strach.

HN: Stává se, že po nějaké takové tragédii chtějí někteří vojáci předčasně odjet domů?

Nejsem si vědom, že by se to někdy stalo. Když se jezdí dřív domů, je to obvykle ze zdravotních nebo rodinných důvodů.

HN: Vy jste hlavní psychiatr armády. Co to znamená?

Je to funkce, na kterou jsem hrdý, ale upřímně − mimo působení na misích to není nic atraktivního. Armáda potřebuje a zaměstnává jen několik psychiatrů a pacientů je mezi vojáky výrazně méně než v běžné populaci. A ani ve válce v Afghánistánu moc práce nemáme. Příliš psychických ztrát jsme tam neutrpěli. Naše hlavní role je podílet se na výběru vojáků a těch, kteří se do misí hlásí.

HN: Kdo ti lidé jsou? Lidé toužící po dobrodružství? Nebo ti, kteří si tak chtějí vydělat peníze? Případně je motivem vlastenectví?

Asi mix všeho, co říkáte. Zájemci procházejí standardním psychologickým a psychiatrickým vyšetřením. A upřímně řečeno, jedním z našich úkolů je právě například ty dobrodružné povahy vyloučit. V armádě není nejdůležitější přesně střílet nebo házet daleko granátem. To si možná myslí lidé zhlouplí akčními filmy. Nejdůležitější je ochota podřídit se autoritě.

HN: Kolik lidí těmito testy neprojde?

Co si pamatuju, největším problémem u uchazečů o službu v misích byl nedostatek síly. Zejména v pažích. Hodně lidí neprošlo proto, že neudělali šest shybů. A psychologickými testy neprojde 25 procent uchazečů.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • V placené části se dále dozvíte:
  • Proč postraumatickou stresovou poruchou daleko více trpí američtí vojáci?
  • Jsou největší motivací pro účastníky misí peníze?
  • Jde ve vzdáleném Afghánistánu i o obranu České republiky?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.