Kritik jídla deníku Financial Times a bývalý londýnský restauratér Nick Lander nedávno napsal článek pod titulkem Co je špatně s francouzskými restauracemi. Jako by se ptal i za Prahu. Právě francouzské restaurace byly kdysi první, které do Česka přinesly vyšší gastronomii. Co z nich zbývá dnes? Zatímco italští restauratéři Riccardo Lucque či Emanuele Ridi zde rozšiřují svůj byznys, francouzské restaurace v Česku spíš skomírají. Posledním hřebíkem do jejich rakve je konec Le terroir, z nějž se nyní stal Rustique.

Nenechme se mýlit jménem à la France. V Rustiquu vaří lacinou "českou venkovskou kuchyni" a dát si tu můžeme i "prkno z komína", ať už to na talíři znamená cokoli.

Ve své poslední fázi měl Le terrior kromě českých majitelů plně francouzskou DNA: vedl ho pravověrný Francouz, z Francie byl i šéfkuchař a podle toho vypadalo také menu. Krátce před zavřením byl Le terroir výbornou restaurací, jen měl malý problém: nechodili tam lidi.

Coby milovník Itálie mám samozřejmě z expanze kvalitní italské gastronomie v Česku, kde ji tak rádi ničíme domácí fantazií, radost. Současně mi ale Francie chybí, což jsem si znovu potvrdil na Francouzském trhu, který se letos v červenci už podesáté konal na pražské Kampě. Francie je prostě Francie: i obyčejná paštika je v podstatě haute cuisine, šampaňské běžné pití a nejen sýrů má Francie tolik, že se jí nedá vládnout, nejste-li Napoleon. To vše i spoustu dalšího včetně nonšalantní francouzské atmosféry na Kampě nechybělo.

V Praze ale bohužel chybí klasická francouzská bistra. Před časem zavřelo i smíchovské La Boucherie & Bistrot M, špeluňka s typicky francouzským pultem, kde nikdy nesměl chybět domácí tête de veau nebo tête de boeuf, přírodní léky nejen na kocovinu. Výjimkou potvrzující pravidlo je snad jen brasserie Chez Marcel, jež se v centru města drží přes dvacet let. Příznačně ale také už bez Marcela.